Tak začínám vyprávět Korea Trip 2026.
Let do Soulu byl naprosto fantastický. Měla jsem všechna tři sedadla vedle sebe jen pro sebe, takže jsem osm hodin v letadle nádherně pospala a zbytek jsem prožrala. Ale i když byl let takhle pohodový, tak jsem po přistání cítila jet lag docela hodně. Kdybych to měla popsat, tak je to, jako kdybych měla chřipku – ale bez rýmy, bez kašle a bez teploty. No, tak jsem to musela nějak rozchodit.
Pokud se chystáte do Jižní Koreje a chcete tady cestovat, musíte si na letišti koupit T-money kartu. Na tu si nabijete nějaký obnos peněz, abyste mohli pohodlně jezdit MHD. V podstatě bez té karty to moc nejde. Prodávají ji třeba v obchodech CU za pár korun.
Chtěla jsem si na letišti vybrat peníze, ale ty jejich bankomaty… to byla teda paráda. Nakonec se mi to povedlo až napotřetí, ani nevím jak. Pořád jsem se bála, že mi to kartu sežere, takže jsem si místo 100 tisíc wonů vybrala jen 50 tisíc. A stejně jsem byla úplně v šoku, jak obrovská je to bankovka – přitom tady to vlastně nic moc neznamená.
Pak už stačilo se zorientovat na Inčonském letišti a najít vlak, který mě měl odvézt tam, kam jsem potřebovala – což bylo metro. Ten vlak jsem hledala asi dvacet minut. Většina lidí, co uměla anglicky, byla hodně ochotná a ráda mi poradila. Mám pocit, že když někdo anglicky neumí, tak je i méně ochotný pomoct.
Nakonec jsem vlak našla a dojela do metra. Tam jsem se zorientovala docela rychle. Je to fakt blbuvzdorné – když jsou názvy i v angličtině a latince, tak se v tom člověk neztratí.
Z metra jsem pak vystoupila na autobus. Tam jsem měla docela stres, abych jela správným směrem. Naštěstí se to povedlo a třetí spoj mě dovezl na přestupní stanici, kde hned navazoval další autobus. Bylo to fakt dobře navázané, takže jsem ani moc nečekala.
Dojela jsem až k demilitarizované zóně, konkrétně k observatoři, kde vlastně začíná můj trail. Jmenuje se Haeparang Trail a vede podél západního pobřeží Jižní Koreje.
Musím říct, že jejich autobusy jsou sice čisté, ale působí trochu postkomunisticky. Na nějaký moderní standard to není, ale všichni na mě byli moc milí a pomohli mi.
U observatoře jsem se trochu porozhlédla, zamávala jsem směrem k Severní Koreji a vyrazila na trail, který vede lesem. Teď je tady ještě něco jako jaro – podobné našemu březnu – takže ještě nic moc nekvete, všechno je takové šedivé a unavené. Občas někde kvete něco žlutého, možná zlatý déšť, a místy už začínají kvést třešně.
Cestou jsem viděla nějakého hada, srnku a bažanta a docela jsem si užívala, že se po tom dlouhém letu můžu konečně projít.
Pak jsem šla asi dvě hodiny podél pobřeží. I když to nebylo úplně přímo u hranice se Severní Koreou, tak je celé pobřeží oplocené ostnatým drátem a pod proudem. Já jsem si tam v klidu svačila a fotila se, než mi došlo, že ten plot je pod napětím. Takže jsem pak trochu znervózněla a dávala si větší pozor, kam šlapu, protože trail vede fakt dlouho přímo podél toho plotu.
Když jsem dorazila někam kolem čtvrté odpoledne, měla jsem za sebou asi 23 kilometrů a byla jsem úplně hotová. Bez nějakého přemýšlení jsem si přes Booking zaplatila hotel za asi 400 korun. Říkala jsem si, že to bude nějaká díra a že budu spát na zemi, ale nakonec to byl úplně super hotel.
Do hotelu jsem dorazila někdy kolem deváté večer, byla jsem hrozně hladová a unavená. Koupila jsem si něco k jídlu a večer jsem si udělala ramen. K tomu jsem si dala Plzeň – tady ho koupíte úplně v pohodě za nějakých 70 korun za plechovku.
Pak už jsem jen padla do postele bez sprchy a okamžitě usnula.