Den 77

Mapa
Předchozí denCelá mapaDalší den
Datum začátku
22. 6. 2026 8:40
Vzdálenost
30,8 km
Čas v pohybu
6:49
Celkový čas
13:06
Nastoupané metry
358,6

Povídání

Ráno nasedáme na autobus zpátky na trail. Trochu mě mrzí, že řidič jede opatrně a podle předpisů. Beda se totiž těšil na typickou korejskou jízdu ve stylu Harry Potter a noční autobus – prudká akcelerace, brzda na poslední chvíli a zatáčky projeté tak, že si nejste jistí, jestli ještě sedíte, nebo už levitujete.
U obří přehrady zastavujeme na snídani. Dávám si vejce s hamburgerem a pořádnou dávkou kočučangu. Moje osvědčená klasika.
Jenže pak přijde cedule, která mě pobaví mnohem víc než snídaně.
V řece je zakázané koupání kvůli nebezpečí výbuchu nevybuchlé munice ze Severní Koreje.
Prosím?
Ukazuje se, že několik kilometrů původní cyklostezky i s parčíky je kompletně oplocených. Zřejmě při monzunech nebo velkých povodních občas z horního toku připlavou nějaké ty pozdravy od severních sousedů. Granát sem, mina tam...
A aby bylo jasno, na informačních tabulích jsou rovnou obrázky, jak taková nevybuchlá munice vypadá. Kdybyste náhodou při procházce narazili na rezavou bombu, ať vás ani nenapadne ji zvednout. Korejci zjevně vědí, proč tenhle návod existuje. :::
S Bedou se tradičně pohádáme o to, kdo dělá hezčí fotky. Oba jsme samozřejmě přesvědčení, že ten druhý se hluboce mýlí.
Po svačině na mě přijde klasická trailová únava. Lehnu si „na pět minut“ a probudím se za hodinu a půl. Beda jen trpělivě čeká. Tohle se na dlouhých trecích děje úplně běžně. Mikrospánky. Nebo spíš makrospánky. Můj osobní rekord jsou čtyři hodiny uprostřed dne.
Zajímavé je, že se přitom vůbec necítíte unavení. Hlava je pořád stejně natěšená jako první den. Jen tělo si občas řekne: „Tak kamarádko, teď si lehneš.“ A vy prostě lehnete.
Kvůli mému šlofíku dneska už daleko nedojdeme. Před nákupem se ještě ze zvědavosti ptám prodavače, jestli neumí anglicky a neví o nějakém kempu v okolí.
To jsem ale vůbec neměla dělat.
Během pěti minut se strhne hotová záchranná akce. Nestíháme nakoupit, málem odjedeme bez batohů a několik ochotných Korejců nás začne vozit od čerta k ďáblu a hledat místo, kde bychom mohli přespat.
Kemp nakonec najdou.
Jenže za 60 000 wonů.
Za stan.
To je víc než spousta penzionů, ve kterých jsme spali. Jenže po tom všem odmítnout? To už by bylo trochu trapné. Takže platíme a tváříme se, že přesně tohle byl náš plán.
Protože jsme nestihli nakoupit, Beda se hrdinsky vydává hledat pivo a soju. Já mezitím stavím tropiko pod obřím hangárem pro stany a... ano, dávám si dalšího šlofíka.
Po chvíli mi volá.
„Jdu zpátky. Hodinu hledám obchod a nikde nic.“
Tak si říkám, že zkusím štěstí vedle. Je tam kavárna plná mladých studentů. Umí anglicky a jsou tam jako dobrovolníci. Dodnes vlastně nevím čeho. Jestli sběru cibule, kulturní akce nebo prostě všeho, co bylo zrovna potřeba.
Zeptají se mě na první korejskou otázku:
„Už jste jedla?“
Odpovím po pravdě, že ne.
Za pár minut přede mnou přistane hromada vařených vajec, sušenky, oříšky a cola.
Říkám si, že tenhle den nakonec vůbec není špatný.
Jenže moje spokojenost vydrží asi pět minut.
Před kavárnou zastaví auto, vystoupí pán s manželkou a rozhlížejí se kolem.
Pak se na mě podívají a s naprostou vážností prohlásí:
„Našli jsme naše ztracené hosty!“
Takže jsme se z obyčejného dotazu na kemp během jednoho odpoledne stali oficiálně pohřešovanými hosty cizího kempu.
Za chvíli se dozvím, proč mě vlastně hledali.
„Jak jste se sem dostala?“ ptají se.
Ukazují na cestičku vedoucí ke kavárně. Prý mě hledají. Snažím se vysvětlit, že jsem jen šla vedle koupit něco k jídlu, ale Koreu v tu chvíli radši neřeším.
Pán mě bez dlouhých debat posadí do auta a demonstrativně mě odveze... asi dvacet metrů zpátky do kempu.
Dvacet.
Metrů.
Pak přijde další otázka:
„Kde máte partnera?“
„Šel si zaběhat.“
To je odpověď, kterou Korejci evidentně nejsou schopni zpracovat.
Komunikujeme přes ChatGPT v mobilu. Paní na mě kouká vyděšeně a říká, že mu mám okamžitě zavolat.
Tak volám.
„Kde jsi?“
„Proč voláš?“
„Donutila mě korejská paní.“
„Tak jí řekni, ať mi nevolá.“
Jenže to není tak jednoduché.
Korejci jsou přesvědčení, že se Beda ztratil. Chtějí pro něj poslat auto. Beda odmítá. Oni nechápou proč. Já se směju a překládám jednu absurdní větu za druhou.
Do toho paní prohlásí:
„Udělám vám ramen.“
Neodmítám.
Pán se na ni podívá pohledem, který říká úplně všechno.
„My tady řešíme pohřešovaného hosta a ty jdeš vařit nudle?“
Jenže paní má jasno. Za chvíli přinese misku horkého ramenu. Pak pán přinese stolek. Hůlky. Vodu. A pak už nosí všechno, co v kempu najde.
Repelent.
Elektrický odpařovač proti komárům.
Ventilátor.
Další ventilátor.
Polštáře.
Deky.
A někde mezi tím se objeví i nafukovací kachnička.
Beda pořád nikde.
Korejci mě znovu nutí volat.
Volám.
Beda je čím dál otrávenější.
„Řekni jim, že nejsem ztracenej!“
Jenže venku se začíná zatahovat.
„Přijde bouřka!“ překládá mi paní přes telefon. „Ať pošle polohu, pojedeme pro něj!“
Od té chvíle už mi Beda telefon raději skoro nezvedá.
Nakonec se objeví.
Bez piva.
Bez soju.
Obchod nenašel.
Ale zato má v nohách dalších dvacet kilometrů.
Korejci si viditelně oddychnou. Paní mu okamžitě přinese misku polévky, jako by se právě vrátil z válečné mise.
Celou dobu se musím smát.
Ne proto, že by to bylo směšné. Naopak. Bylo to neuvěřitelně milé.
Jen ta představa, že dva dospělí lidé se na pár hodin rozdělí a pro Korejce je to důvod vyhlásit téměř pátrací akci, mě dodnes rozesměje.
Beda mi nakonec odpustí všechny telefonáty.
A večer? Místo obyčejného stanu spíme v obrovském glampingovém stanu s dekami, polštáři a ventilátorem.
Ještě dlouho před usnutím se potichu směju.
Takový den by si člověk nevymyslel.

Komentáře

0

K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.