Odjezd

Tak jo, je čas na první vyprávění.

Místo toho, abych šla brzo spát, protože mě čeká náročný let, jsem skoro nespala. Ještě jsme si dlouho povídali, takže jsem šla spát až po půlnoci. Spala jsem asi hodinu a půl. Ve dvě ráno jsme vstávali a odjížděli na letiště. Snažila jsem se usnout v autě, ale aby Béda neusnul, tak jsem nespala ani já. Dorazili jsme na letiště ve čtyři a v 6:50 mi letělo letadlo. Celkem v pohodě.

Cesta do Bruselu byla úplně v pohodě, chrněla jsem celou cestu. Ale moc jsem se neprospala. V Bruselu jsem měla tři hodiny na přestup na let do New Yorku, takže jsem si dala dvě belgická piva. Hrozně jsem se bála toho dlouhého letu. Osmihodinový let byl krutopřísný, protože jsem nemohla usnout. Sedadla nešla pořádně sklopit, bylo to nepohodlné a já byla strašně unavená. Nemohla jsem zabrat, pořád jsem se přesouvala z místa na místo a ještě byly hrozný turbulence.

Po příletu jsem byla úplně hotová. Nikdy se mi nic podobného nestalo. Motala jsem se a měla pocit, že se všechno kolem mě vlní, jako když se člověk ožere. Vůbec to nepřecházelo, takže jsem nevěděla, co mám dělat. Říkala jsem si, že jestli tady omdlím, tak mě odvezou a to by byl průser. Nebo že když si sednu, tak si budou myslet, že jsem ožralá a vykopnou mě nebo mě pošlou na záchytku. Tak jsem se táhla podél zdi a modlila se, aby to přešlo.

Měla jsem před sebou ještě sedmihodinové čekání na letišti a to bylo teprve peklo, protože tam to mají udělané tak, že si tam nikde nemůžeš lehnout. Dvě a půl hodiny jsem přečkala v hospodě na dvou drahých pivech a nějakých kuřecí stripsech za 11 dolarů...

Střídavě jsem koukala do mobilu a procházela se po terminálu, který měl asi 140 bran. Ale bylo to hrozně dlouhé čekání a pořád se mi motala hlava. Nakonec jsme odletěli v 7:50 večer směr Bangor. Let trval asi hodinu a půl a v půl desáté mě to vyplivlo na letiště. Docela dlouho jsem čekala, než mi dojdou zavazadla a někdy po desáté jsem teprve vycházela z letiště – někde v prdeli v Americe. Musela jsem jít 5 km po silnici do kempu. Naštěstí nic moc nejezdilo a docela ráda jsem se prošla. Cestou jsem viděla i pravou americkou policejní honičku. Policejní auta s houkačkama honila nějaký auto a já přemýšlela, jestli mám skočit do příkopu nebo co... Nakonec zajeli za zatáčku a byl klid. Kemp už byl samozřejmě zavřený, ale našla jsem svůj plácek i po tmě. Byla jsem domluvená, měla zaplacenou registraci a všechno. Pán, se kterým jsem si dopisovala věděl, že přijedu, takže jsem v pohodě. Dala jsem si pivko, které jsem si koupila na benzínce a usnula jsem jako dřevo.

Jo a ještě jsem zapomněla, že jsem měla po příletu do New Yorku strach z imigračního. Minule jsem čekala asi dvě a půl hodiny v San Diegu a byl docela nepříjemný. Tentokrát to ale bylo na půl hoďky a úplně v pohodě. Ptal se mě, co tady dělám, jestli mám denní plány nebo itinerář. Neměla jsem, ale normálně si všechno o registraci zkouknu na internetu. Říkala jsem mu - kam jdu, kolik na to mám a co dělám za práci. Byla jsem nervózní, ale jinak byl v pohodě a pustil mě dál bez problémů. To mě teda uklidnilo, mají tam fakt hodně turistů, takže cajk.