Den 64

Dneska fakt dlouhá etapa do Pearisburgu, ale s vidinou městských radovánek.

Cítím, že se vožeru.

Jsem zvědavá, kde mě dneska dožene bouřka. Celá trasa vede po vršku.

Je to nekonečný! Cesta zarostlá maliníkama. Odpoledne už jsem byla poškrábaná úplně všude. Sem tam to bylo v traverzu a z toho bolej kotníky.

K sestupu došlo ve dvě odpoledne. Takhle do hostelu dorazím až pozdě večer a hovno si odpočinu.

Musím na nákup do Walmartu a vyprat si, dobít si, osprchovat. To zabere dost času.

Cesta z kopce vede kolem skládky. Neuvěřitelnej smrad.

Stopuju si týpka co mě hodí až do obchodu. Zpátky je to jenom tři kiláky, tak jdu pěšky. Stejně mě zastaví auto v něm paní.

„Kam jdete?“

„Do hostelu.“

„Ten je můj, já vás svezu.“

Hostel s názvem Hikers heaven... to bude sázka na jistotu.

Moc krásný místo. Na kopečku s výhledem. Dvě kuchyně. Venkovní sezení s grilem a ohništěm. Společnej bunkhouse, ale máte možnost samostatného pokoje. Venku spoustu hamak a houpaček pro zábavu a relax.

Boží místo!

Mám konečně chuť si s někým povídat (64tý den na trailu :-)))).

Sednu si k chlapům před kuchyňkou. Jeden je voják ve výslužbě, druhej učitel. Oba jsou zhulený jak papriky. Nabízejí mi. Mám veselou náladu, tak to zkusím.

Borec co sloužil v USA Navy mi dá vybrat ze třech typů. Uklidnující, nabuzující a inferno.

Jenom jsem nikdy takhle nehulila. Měla jsem párkrát jointa to jo, ale nic víc.

Dají mi do ruky podivnou skleničku a zapalovač. A co s tím mám jako dělat?? Smějí se mi a vysvětlují.

Jsou hrozně ukecaní a mě už začínají lézt na nervy. Asi půjdu spát.

Nevěřila bych, ale už se zase těším do lesa. A vůbec mám pocit, že tu potkávám nějak mnoho vojáků a učitelů.

Námořník mě obdaroval tím nejkvalitnějším a nejdražším jídlem. Jeden sáček stojí pře 20 dolarů, a obsahuje 1000 kalorií, takže pokud má někdo problém s tím, že na trailu hodně hubne... doporučuji.