Den 128

Ráno jsem jela zpět do Sonora Passu s místním trail angelem. Nic za cestu nechtěl, jenom poslat fotku na whatsapp až skončím.

Nahoře přes noc nasněžilo. Byl tam dobrej signál, takže jsem asi hodinu volala s kámoškou, než jsem se vydala na cestu. V sedle jsem se nasvačila a počkala na ostatní. Potkala jsem v proti směru trail family, se kterou jsem hikovali celej Washington. Jenom malej downík chyběl (= tak jsme s Andreou tajně pojmenovali holčinu z té skupiny). Byla hrozně malinkatá, buclatá, měla obrovský brejle a za zbytkem tlupy stále utíkala. Downík se prej velice ošklivě zranil a musel se vrátit domů. Bylo mi blbý ptát se, co se stalo, ale prej se z toho dostane. Chudák downík, ale to se na trailu stává. Udělali jsem si selfii, popřáli si šťastný zbytek cesty a rozešli se každý svým směrem.

Kolem 3. odpoledne přišla zase bouřka, hikovat navlečenej do nepromokavýho je strašně nahovno. Potíte se jako prase a přitom se nemůžete moc hýbat. Ta goráčovka, co mi dal táta před odjezdem (dal mi svou starou, pokaždé když si ji oblíknu cítím tátu a to doslovně), je nepromokavá asi jako tepláky od Vietnamců. Tentsite jsme vybrali u řeky a bylo to jediný místo v celé Sieře, kde byli komáři. Takže žádný vybavování, nasadit síťku na hlavu, postavit sta, zalejt vodou kaši a zalézt do stanu. Brou.