Text zatím není hotový, prosím vyčkejte ☺

V Seatlu jsem měla na dva dny koupené ubytko, nějaký hostel vzdálený 8 mil od letiště. Vydala jsem se tam pěšky, přeci jenom jsem 20 hodin strávila v autobuse a chtěla jsem se protáhnout. Cestou jsem nic zvláštního nepotkala, maximálně tam mají podél silnic strašnej bordel. Ubytování bylo v pohodě, měla jsem celej pokoj sama pro sebe a společnou kuchyňku s jídelnou. K večeři jsem si uvařila polévku z konzervy a zalezla brzo do postole. Mám pocit že todle je poprvý po pěti měsících, kdy spím sama v posteli v samostatným pokoji.

Ráno jsme vyráželi společně, nikdo nikam nepospíchal, k trailheadu už to byl jenom kousek - asi 12 km. Užívala jsem si posledních pár kilometrů na trailu. Občas jsem brečela. Postupně jsem si rekapitulovala v hlavě celý trail. Kde všude jsme byli, co jsme viděli, jaká města navštívili, co jsme kde jedli...hlavně jedli :-).

Spali jsme na nádherném tentsitu s výhledem do dáli. Ráno bylo zase krásně. Večer nás tu minuli dva Češi Petr a Pavel, kteří před tím hikovali se Stáňou a Jakubem. Tak je třeba cestou do Lake Tahoe ještě doženeme. Ten den cestou mi došla zpráva že švárovi umřel pes = rotvajlerka Princezna (pořídila si ho ségra a pak ho švagrovi nechala, když od něj odcházela). Připila jsem ji na věčnou slávu a když jsme odlila kus whisky na zem, tak mě málem porazilo malý větrný tornádo, který se tam náhle zjevilo! Fakt dost divný!

Krám otevírají až v deset, a když jsem si nakoupili na poslední 4 dny, tak jsme zjistili, že nemůžeme ani jeden platit kartou. Berou jenom americký kreditky! Keš jsme neměli. První bankomat byl vzdálený asi 7 mil. Majitelka obchodu se nabídla, že jeden nákup máme zdarma!! Já jsem bohužel musela jídlo vyskládat zpět do regálů. Nebylo zbytí, musela jsem jít na stopa a dostat se k bankomatu. Zasnoubený pár se vydal semnou i když jídlo měli. Netrvalo dlouho a hned nás nabral strašně hodnej týpek a vzal nás až do města do Walmartu, kde jsem si nakoupitla za úplně jinou cenu. Dokonce nás chtěl hodit až na Ebetss Pass, bohužel bylo posledních sedm klimetrů zavřenejch. takže nás musel hodit o pass vedle. Tím jsme přišli o další den na trailu no….

Ráno už to bylo lepší, komárů bylo méně. Dneska nás měl čekat pohodovej den do Ebbets Pass, odkud jsme chtěli dostopovat do Markleevillu, kde měl bejt obchod, benzínka, nějaký pivovar, kavárna atd. Jídla jsme měli dost z KMN, ale měli jsme prostě chuť na hospodu. Cesta byla moc hezká, jako vždycky se to mezi 2. a třetí začalo zatahovat, ale tentokrát nepršelo. V pět jsem dorazila na trail head. Kuba se Stáňou tam byli mnohem dříve a stéle nikoho nestopli. Čekali jsem asi 40 minut, nic nejelo. Ona tam totiž byla zavřená silnice, ale to jsme nevěděli. Už jsme se pomalu začali smiřovat s myšlenku, že dneska budeme bez piva, ale naštěstí… kde se zval, tu se vzal mladej kluk s obytným offroadem a vzal nás až do města. Bohužel Markleevill je naprostá prdel a všechno bylo zavřený. Jak hospody, tak i benzínka i krám. Takže nakonec to pivo stejně nebylo .

Ráno jsem jela zpět do Sonora Passu s místním trail angelem. Nic za cestu nechtěl, jenom poslat fotku na whatsapp až skončím.

Ráno bylo mrazivé, ale bouřka byla pryč. Hory byly částečně v mlze, ale postupně se mlha vytratila a bylo jasno. Zbývalo mi asi 14 km na trailhead do Kennedy Meadows North, což je kemp resort s restaurací a obchodem. Kennedy Meadows North je neoficiální konec Hight Sierry. Ostatní hikeři tu nechávali bear kanistry (s velkou radostí), protože dál už nejsou povinný. Já se s ním musím táhnout dál, protože jsem ho slíbila přivézt domů Andree. Ta si ho koupí za 50 dolců, jinak stojí stovku.

Zas vyrážím dříve. Poslouchám Harryho Pottera. Opouštím krásnou pláž. Odpoledne má přijít bouřka, tak uvidíme, kam stíháme dojít. Stoupání k Dorothy Lake Passu není tak strašný, jak jsem si myslela. Zbytek výpravy mě furt ne a ne dohnat. V 11:45 u potoka sedám k obědu (vařič nesu dneska já ). Docházejí skoro až za hodinu, hrozně hladoví. Než se neobědvají, začne poprchávat. Domlouváme se, co budeme dělat. Po obědě nás čeká stoupání do Sonora Passu (=poslední sedlo nad 4000mnm). Mají přijít bouřky a není vhodné hnát se zbytečně nahoru. Na druhou stranu bylo teprve 13h odpoledne a mě se nechtělo tak brzo kempovat – hrozí totiž že: a) usnu a pak nebudu moci spát v noci b) sním si všechny zásoby, co mám na zbytek výpravy.

Hned ráno brodění…paráda. Nechci se koupat, takže si sundávám boty a brodím naboso, mám pak úplně promrzlý nohy a strašně to bolí než, se trochu zahřejou. Cestou do sedla jsme poobědvali, a jak si tak dáváme siestu, míjí nás pár Čechů - Martin s Hankou, se kterýma jsme spali na tentsitu v Oregonu (myslím já a Andrea). Až neuvěřitelně milí lidé. Ona pracovala pár let v Keňi a on má reklamní agenturu , očividně je za vodou a do práce už taky nemusí. Kecali jsme asi půldruhé hodiny a vyrazili dál. Super manželský pár, hikujou si napohodu do třiceti kilometrů denně, bydlí po hotelech, prachy nemusí řešit. Často si berou zero day. Prostě si trail užívají co to jde.

Dostali jsme nový permit a hurá do Yosemit!!

Ráno jsem se pokochala krásným jezerem, ve kterým se zrcadlil hřeben hor. Boží pohled. Večer jsme měli dojít do Tuolumne Meadows, kde ještě loni býval krám. Letos je bohužel všechno zavřený, ale z tohoto místa se dá dostopovat do nejbližšího města Leeviningu, kde si dokoupíme zásoby a zařídíme nový permity. Nahoře nad jezerem je sedlo kde čekala další rangerka a kontrolovala permity. Těch rangerů je tu najdenou jako psů. Dolů ze sedla byla cesta nekonečná a trochu se to vleklo. Ale příroda prosto nádherná. To jo. V Tuolumne Meadows jsme našli rangerskou stanici, kde nám slíbili do druhého dne vystavit nový permit, takže super. Pak jsem šli stopovat do města. Leevining je pěkná prdel, ale mají tam hospodu krám a kemp. Vše co hiker potřebuje. Navečeřeli jsme se a šli spát do kempu. Zadarmo – recepce je zavřená večer i ráno.

Špatné počasí mělo pokračovat i následující den, takže jsme se rozhodli zůstat ještě jeden den ve městě. Nebylo zbytí zaplatit jedinej volnej hotel…vyšlo to na 50 dolarů za každýho. Celej den pršelo. Poflakovali jsem se po městě. Nejdříve pekárna, pak kavárna, pak někam na oběd, pak někam na pivo a večer festival whisky. Den zero ve měste je vždy vítr v peněžence.

Ráno samozřejmě chcalo, takže se splnilo to, čeho jsem se bála. Do Mamoth Lakes za námi ten den měla přijet Danova kamarádka Žanda, která žije v Americe pět let a také se živý cleeningem. Domluvili jsme se, že nám půjde naproti po trailu a pak spolu pojedeme do města, kde zkusíme najít nějaký levný ubytování.

Další mrazivý ráno, vyrážím o hodinu dřív než ostatní, do oběda mě stejně dojdou, já se ráda šourám a dělám pauzičky. K snídani mám tortilu s párkem. Jak mrzlo tak se ten párek kouše dost debilně .-).

Tento den jdeme přes Muir Trail Ranch, místo na trailu pojmenované po Johnovi Muirovy zakladateli cesty skrz pohoří Sierr. V Sierrách je PCT totožná s John Muir Trailem a za účelem projití si musíte zažádat o speciální permit s termínem atd. Pokud sejdete z trailu, permit se stává neplatným.

Celý druhý den jsme se jenom poflakovali v okolí hostelu, já si poprvé vyprala batoh, došli jsem si na zmrzlinu, večer si udělali grilovačku a pak hráli aktivity.

Krásné ráno, dnes nás čekal ressuply (zásobovací ) den. Musíme sejít z trailu, vyškrábat se na Kearsarge Pass (3569 m) a sejít dolů do Onion Valley Campground, odkud lze dostopovat do Independence ( totální prdel s benzínkou) a dál vzít hitchhike do Bishopu. Ve městě jsme chtěli oslavit zasnoubení Stáňi a Jakuba a dát si den Zero.

Ráno byl stan úplně zmrzlej, i já byla totálně zmrzlá. Pobalit zmrzlej stan, sníst zmrzlou tortilu a se zmrzlýma nohama hned brodit říčku vedle tábořiště. Docela náročný ráno. Trvalo asi hodinu a půl než mně ty nohy zase rozmrzly.

Čtvrtý den na cestě jsem dopoledne došli na tábořiště Crabtree pod Mount Whitney. Mount Whitney je největší hora pevninský Ameriky, měří 4421mnm. Pro každýho PCT hikera je povinnost na ni vylézt. Na tábořišti jsem postavily stany a nechali většinu věcí, abychom nahoru šli s co nejmenší zátěží a i s minimální váhou na zádech. Byl to zabijáckej kopec. Nahoru jsem se škrábala 4 a půl hodiny. Nad 4000 m byl už znát řidší vzduch, blbě se mi dýchalo a ke konci jsem musela každý čtvrtý krok zastavit a pořádně se vydýchat. Nahoře byl krásný výhled a vůbec se nám vyvedlo počasí. Vyráželi jsme docela pozdě, takže na vrcholku už nikdo nebyl, měli jsme celou horu pro sebe. Navzájem jsem se fotili a v tom Kuba požádal Stáňu o ruku. Já to celý natáčela. Bylo to moc hezký a spontání, protože neměl žádný prstýnek. Prý ho koupí v Bishopu až sejdeme z hor se dozásobit.

Takže vyrážíme! Do Sierr musíte mít jídlo schovaný v bear kanistru. To je takovej velikej plastovej sud, kilo a půl těžkej, kam musíte nervat úplně všechno voňavýho, co s sebou máte. Nedokázala jsem tam narvat všechno jídlo na 6 dní, natož hygienu, léky atd. V batohu je to pak strašně nepraktický, hodně to tlačilo do zad, ale měla jsem štěstí, že jsem ho natlačila do batohu, ostatní hikeři ho nosí na batohu a to pak dělá úplně debilní rozložení váhy na zádech. Ale bear cany mít musíte, místní rangeři to dost často kontrolují a pak nechcete, aby vám jídlo na šest dní sežral medvěd. První dva dny byli naprosto v pohodě, né moc velké převýšení, pohodová cesta a brody pod kolena. Pro Dana to bylo první brodění v životě a dal to na výbornou. Měla jsem radost, podle informací od ostatních hikerů nás měli čekat komáří nálety, ale zatím se nic nekonalo. Počasí bylo stabilní = pořád krásně, akorát ráno trochu mrzlo, přeci jenom jsem se pohybovali ve třech tisících.

Druhý den mě čekal přesun autobusem do Bishopu – jedno z větších měst na hranici High Sierry. Tam jsem se měla sejít s párem Čechů (Jakubem a Stáňou) a s nima pak společně vyrazit do Sierr a přejít je (asi 3 týdny). Nechtělo se mi vyrážet samotné, přeci jenom jsou to nejvyšší hory na trailu, sněhové pole, těžké brodění řek a tak dále….Obecně se do Sierr doporučuje vyrážet minimálně ve dvou. Každý rok tam někdo umře, tak aby vás u toho někdo viděl . Moji novou trail family měl tvořit pár z Chomutova a Dan, mladej kluk co už šest let žije v Americe a živí se jako uklízeč domů.

Ráno mi zbývalo 15 km do resortu, kterej měl být bohužel zavřenej..kvůli nedostatku personálu mají otevřenej obchod a hospodu až od 16:00… takže nehrozilo točený. Došla jsem tam asi v 11:00 dopoledne. Na to, že to bylo celou dobu z kopce a já vycházela jsem před sedmou, to nebyl zrovna úctyhodnej výkon. Byla jsem už od rána strašně unavená..i když jsem spala dobře. Každou chvíli jsem si musela dávat pauzu a odpočívat, furt jsem měla potřebu zobat něco sladkýho. Takže jsem došla dost pozdě a totálně unavená. Rezort byl zavřenej, ale vede tam silnice, z který se dá dostopovat do Quincy, malýho města asi 20 mil vzdálenýho. Nic mi nechtělo zastavit, tak jsem se rozhodla, že zavolám trail angelovi a požádám ho, jestli by mě neodvezl (kontakt bl na FarOutu). Bez problému pro mě dojel, a když jsem řekla, že jsem hladová tak se mnou zašel i na oběd a nabídl mi, že můžu u něj přespat. Nadšeně jsem souhlasila a já mu zase na oplátku nabídla, že mu k večeři uvařím pravé české jídlo…souhlasil.

Ráno mě jako obvykle budila čmuchající srnka, ty jsou tady strašně vodrzlý! Čekal mě docela nudnej den, sama a ještě přes totální spáleniště. Dokonce jsem v né zas tak velký dálce viděla kouř, tak jsem se bála, jestli trail nevede někde kolem, abych se neocitla uprostřed požáru. Kouř už byl cítit i ve vzduchu. Naštěstí to bylo asi dost daleko. A taky už tu není, co by mohlo shořet….díky shořelejm stromům jsou docela výhledy. Hory Severní Kalifornie nejsou tak monumentální jako ve Washingtonu, ale jsou poseté malejma skalkama a je i na co se dívat. Někdo považuje Severní Kalifornii za nejnudnější část trailu, mě se docela líbila, a hlavně převýšení tu není zas tak velký.

Ze Saied Valley jsme stoupaly příjemně podél Creaku nahoru. Měly jsme to dva dny k nejbližšímu stopu do městečka Etna. Bylo zas vedro. A musely jsme si už zas hlídat vodu. V Severní Kalifornii je vody méně a musí se pro ni zacházet a prameny jsou dál od trailu. Vodu musíš filtrovat. A to všechno ti zabere dost času. Takže až ne taková pohoda. A my si docela odvykly filtrovat vodu. I jsme se na to někdy vykašlaly. Tak uvidíme, jestli skončíme v nemocnici. Zatím ale dobrý 😊

Další den nás čekaly už jen dva kopce a pak příjemný klesání do Seiad Valley. Já si zvolila lehčí cestu po silnici. Andrea to vzala po trailu, protože je fakt hustá. V Seiad Valley je prý hikers friendly camp, kde za donations dělají pro hikery obrovský barbecue večeře all you can eat.

Tak mám zas chvilku. Blíží se sem hurikán, takže mám dva dny zero a hódně hódně času povídat, co se dělo dál. Snad to nebude zas tak velký. Zatím spadlo jen pár kapek, fouká a je zataženo.

V pátek ráno jsme s Andreou vstaly. Krásně jsme se vyspaly, v krásným apartmánu s ještě krásnější měkkou postelí. Mohly jsme si vyprat, dobít. Chtěly jsme vyrazit do Ashlandu prohlédnout si ho, protože nám bylo řečeno, že je to skvělý hikerský město plný hippísáků, že si ho musíme prohlédnout.

Ve středu ráno jsme šly na stopa, ale vůbec nic nejelo a vypadalo to dost bledě. Naštěstí kolem projela nějaká super mega hodná holčina, která jela do práce. Vrátila se pro nás a odvezla až do Bendu, kde pracuje. Prý by taky jednou chtěla jít PCT, proto se pro nás vrátila. Tahala od nás informace a my zas tahaly od ní, co dělá a tak. Její práce byla fire watcher, prostě bloumá po lese a hledá případné požáry. To m přišlo strašně vtipný, zase jsme u té přezaměstnanosti. Tady jsou nejen hasiči, ale i lidi, co chodí a kontrolují, jestli někde nehoří. Ale byla naprosto skvělá. Kdo ví, jak dlouho bychom tam stály a modlily se, aby nám zastavilo auto, které jelo jednou za 20 minut.

Třetí den jsme měly dojít do Elk Lake Resort a odtud jsme chtěly dostopovat do Bendu. To je prý strašně krásný městečko, zvlášť pro hikery. Je tam třeba čínská restaurace All You Can Eat. Tam jsme si určitě chtěly dojít na dlabanec a konečně se pořádně najíst.

Další den ráno jsme vyrazily a bylo to v pohodě. Zbytečný strachy. Můžeš si ukopnout botu, zedrat a roztrhat si podrážku, protože ty lávový kameny jsou opravdu ostrý. Ale ta pěšina skrz byla krásně ochozená, tak to šlo. První pole jsme přešly docela rychle a na kopci na nás čekal trail magic. Bedna u silnice s chlazeným pitím, Colou, sodou a pivkem. Takže jsme si daly svačinku a já se studeným pivkem.

Ráno jsme se probudily a bylo po kouři a krásně vybraný nebe. Tak jsme začaly hikovat skrz město. Andrea si potřebovala ještě dokoupit nějakou večeři, ale zjistily jsme, že v celém městě vypadly platební terminály. Prostě v celém asi desetitisícovém městě se dalo platit jen cash. Naštěstí jsme hotovost měly, takže si Andrea dokoupila, co potřebovala. Já vodu, abych měla čistý flašky. Ty starý už byly zadojený a špinavý, možná i plesnivý.

Já celá nadržená, bez snídaně běžela napřed, že se půjde do města, že bude pivo a maso a ressuply, Andrea zůstala někde za mnou. A tak jdu, běžím, běžím a najednou přede mnou lamy. Tak se zastavím, koukám na lamy, lamy na mě. A týpek, co tam s nimi byl, se mě ptá, nechcete pivo? Koukám na lamu, pak na týpka, pak zas na lamu a týpka, no jasně, že chci pivo! A on hrábne do báglu na lamě a podá mi pivo a prý tady máš. A já, o co jde? Co mám zaplatit? A on, že ne. Prostě lamy s báglama, který jsou plný piv a prý je nesou hikerům do lesa. Prostě neúžasnější trail magic na trailu. Ptám se: Are you trail angel? No. Trail magic? No. Prostě jen vzali lamy, naložili jim hřbety pivem a nesou je do hor hikerům. 😊 Paráda. Lamí trail magic!

Další den jsme se přiblížily k Sisters. To je úplně nádherný místo v Oregonu, který my asi neuvidíme, protože je tu někde požár a je to tu začouzený. Ale je to nádherný národní park, kde jsou tři velký třítisícový hory, jsou zasněžený. Stojí za sebou a říká se jim Sisters, jižní, střední a severní a PCT trail vede kolem nich.

Z Olallie to mělo být asi 2 dny asi 70 km na stop to Sisters. Koupily jsme si na dva dny jídlo a že další den večer zastopujeme do Sisters.

Další den jsme měly dorazit do Olallie Lake, kde měl být mini krámeček u spáleného lezera a byl úplně super zásobený pro hikery. Sice tam nevařili, nebyla tam sprcha ani elektrika. Jen sis koupila pivo, zmrzlinu a čínskou polévku. Prostě ze dřevěné budky udělaný krámek pro hikery. Okolo nikde nic, jen hikeři. Z jednoho stromu udělali zásobárnu rahmenů, mush potatoes a narvali lednici studenýma pivama. Zaplať Pánbůh za to.

Další den zas zelenej tunel. Měla jsem si koupit asi víc rumu. Prostě zdlouhavý, nudný, cesta do nikam. Jsou i horší i lepší dny na trailu.

Ráno jsme řeku přešly přes takovou velkou kládu. A odpoledne jsme dorazily do Timberline Lodge. Já jsem hororovej maniak. Nemiluju zrovna ty krvavý, jako je Masakr motorovou pilou, to jsem nikdy neviděla. Ale mám ráda ty duchařský. A v Timberline Lodge byl natočený film s Jackem Nicholsonem Osvícení, The Shining od režiséra Stanleho Kubricka podle románu Stephena Kinga, kterýho zbožňuju. Strašně jsem se tam těšila.

Ráno jsme došly na signál. Saskie byla v pořádku, jen se dostali do nemocnice až pozdě večer. A než jí to ošetřili, vypláchli dezinfekcí, dali tetanovku, nasadili antibiotika, protože ty rány byly veliký a bylo tam spoustu prachu a popela, ale snad dobrý.

A teď jsem v Cascade Locks a koukám na řeku Columbii, mám ještě asi 10 minut a vyrážíme směr Oregon. Takže Oregone těš se, za chvilku jsme tam!

Dny 74 až 77 jsou popsány u dne 73.

Dny 74 až 77 jsou popsány u dne 73.

Dny 74 až 77 jsou popsány u dne 73.

Druhý den ráno jsme si koupily zásoby na tři a půl dne a vyrazily na stopa. Měly to být poslední tři dny ve Washingtonu a čekal nás Oregon.

Brod byl nakonec docela v pohodě. Chvilku jsme zkoumaly, kudy to přejít, bylo tam víc možností. Nakonec jsme to přešly suchou nohou přes klády. Takže parádička.

Ráno jsme zas doufali, že to komáří peklo povolí, ale nepolevilo, spíš bralo na síle. Neuvěřitelný peklo. I když máš na sobě repelent, tak se kolem tebe rojí stovky komárů. Jakmile najdou kousíček odhalenýho těla, tak se přisajou. A dost to bolí.

Spaní za benzínou bylo krásný, ale přeci jen bylo potřeba vyrazit dál. Takže zas s plnou polní, sjezdovkou nebo kolem sjezdovek nahoru.

Dohodly jsme se s Andreou, že celý další den strávíme u té benzínky. Potřebovaly jsme si přebrat jídlo z resupply boxu a pak dostopovat do Packwoodu, kde je pošta. Že si jídlo pro dva lidi rozdělím na půlku a pošlu do Cascade Locks, což je naše další zastávka, vlastně poslední místo ve Washingtonu. Je tam most bohů, přes který se přejde a dostanete se do Oregonu.

Naštěstí medvěd nepřišel. Po snídani jsme vyrazily a asi po pěti minutách nás dohnala Australanka Heidy. S ní a její partou se míjíme od začátku naší cesty ve Washingtonu. Šla chvíli s námi a povídaly jsme si. Prý chce dát 27 mil do Chinook Passu. My si říkaly, že bychom vlastně taky rády a pak dostopovaly do White Passu a zkrátily si stretch o jeden den. Ale 27 mil je asi 40 km.

Třetí den, co jsme byly s Andreou na cestě bez Bédy, byla na cestě útulna. První kterou jsem tu viděla. Tady jinak žádné přístřešky nejsou. Chtěla jsem v ní přespat. Bolo to k ní asi 30 km. Andree se moc nechtělo, že prý bude raději spát před ní ve stanu, že to tam většinou smrdí. Já se těšila, že nebudu muset stavět stan.

Ráno už mi bylo dobře. Takže jsme hikovaly, jak jsme zvyklé. Ušly jsme nějakých 33 km. Komáři zmizeli, takže parádička.

Ráno nastal čas loučení. Béda šel na stopa ještě před snídaní, protože měl dvě hodiny na cestu někam, odkud mu jel pak autobus.

Tuhle čtyřdenní etapu jsme si rozdělili tak, že ujdeme 3x 30 km. A na čtvrtý den si necháme nějakých 18 km, abychom dopoledne došli Snoqualmie Passu. A tam si to užít a pořádně si odpočinout. Zajít si do hospody, do prádelny…

Mění se mi preference. Ze začátku jsem se nejvíce těšila na vstávání, až konečně vstanu ze stanu a budeme moct jít hikovat, pak jsme se těšila na oběd. Donedávna jsem se nejvíc těšila na večeři. A teď se nejvíc těším, až si položím hlavu na polštář a zabalím se do spacáku. To je teď moje nejoblíbenější část dne.

Takže Béda si to s námi docela vybral. Nejdřív sníh, zimu, déšť, bouřky, brody, přelejzání klád a teď ještě komáří peklo. Ten bude vzpomínat na Washington.

Ráno to samý peklo. Nasnídali jsme se vevnitř a pak rychle zabalili se síťkou na ksichtě a vyrazili. Doufali jsme, že ti komáři budou jen u toho jezera. Přes den se to naštěstí trochu zmírnilo. Ale kolem pátý hodiny odpoledne se zas objevili. Nespíš prostě zastavit jinak si tě okamžitě najdou a sežerou.

Vyvinulo se to dobře. Béda nějakým záhadným způsobem s nožem opravil tlačítko a telefon si zase zapnul. Jediné nebezpečí bylo, že si ho znovu vypne a pak zas nezapne.

Po osmi dnech jsme došli do Stevens Passu. Je to takové bikeové středisko, kde měla být hospoda. Já už se strašně těšila na pivo. Bylo dopoledne. Koupila jsem si dvě plechovky a zmrzlinu.

Dny 53 až 57 mi splývají.

Dny 53 až 57 mi splývají.

Dny 53 až 57 mi splývají.

Dny 53 až 57 mi splývají.

To počasí tady už nás začalo docela srát. Každý den zmokneš, přes noc ti navlhne stan, na oběd musíš všechno roztahat a vysušit. Je to taková zdržovačka. Není to slunná Kalifornie. Je to Washington.

Do Stehekinu jezdi 4x za den autobus. Jen co jsme přišli na zastávku, přijel prastarý autobus a odvezl nás k jezeru a strávili jsme tam půl dne. A bylo to moc krásný.

Ráno zas na trail. Až asi po hodině stopování jsme se dostali zpátky na Rainy Pass, kde nás zas čekalo další sedmidenní putování Washingtonskýma lesama a horama.

A opět trail magic, do vteřiny, když jsme došli do Rainy Pass, skládali jsme si hůlky, a aniž bychom začali stopovat, tak zastavilo auto. Byl to zrovna trail angel David, který vozí každý den hikery ze Seattlu do Mazamy. Zrovna nějaké vezl a nás rovnou nabral a odvezl do Mazamy.

Z Hart Passu jsme šli den a půl do Rainy Pass a odtud jsme zas dostopovali zpátky k Mary do Mazamy a těšili se, jak si po šesti dnech všechno usušíme a uděláme pořádnou hostinu.

A čtvrtý den už bylo jakž takž a pak se i relativně udělalo hezky.

Třetí den už to bylo nepříjemný, už jsme měli totálně všechno mokrý, včetně spacáku. Jdeš v dešti a Andrea milující sluníčko už z toho byla taky pěkně na budku, naštěstí přestalo třetí den navečer pršet.

Chodí se ve dvou tisících a jsou tam docela strmý srázy, takže místama to nebylo úplně dobrý a bezpečný hikování. Po tom sněhu ti může lehce ujet noha. Nesmeky jsme nenasazovali, jen jsme se nahoře dost brodili sněhem. A byla zima. Člověk se nemohl zastavit. Maximálně si dát nějakou tyčku nebo čínskou polévku na stojáka a zas jít dál.

Pátek, sobotu a neděli jsme cestovali z jihu na sever. Pondělí 19. 6 byl den, kdy jsme zas vyráželi pěšky ze severu směrem na jih.

Myslela jsem si, že se během cesty z Tehachapi do Kennedy Meadows příroda změní. Že bude vidět, jak mizí poušť a začínají lesy, ale vlastně až do Kennedy Meadows je to pořád poušť. To znamená málo vody, písek, šutry, žádná tráva, trnité keře a málo stromů.

Dny 35 až 40 nejsou rozepsané den po dni. Nebude to úplně přesně odpovídat ušlým trasám. Dodatečně upřesním.

Dny 35 až 40 nejsou rozepsané den po dni. Nebude to úplně přesně odpovídat ušlým trasám. Dodatečně upřesním.

Dny 35 až 40 nejsou rozepsané den po dni. Nebude to úplně přesně odpovídat ušlým trasám. Dodatečně upřesním.

Ráno jsme se rozloučili s Ralfem. Moto s námi pokračoval Do Kennedy Meadows. Andrea jim oběma předala dárek. Bylo to takový smutný loučení. Ten trail lidi opravdu zbližuje. Myslím, že Ralf byl hodně smutnej, že odchází z trailu, že musí zpátky.

Na vršku byl krásnej campside a koho jsme tam nepotkaly. Zase Ralfa a Mota, naše dva kamarády, se kterýma se potkáváme pořád. Prý chtějí další den dostopovat do města a chtějí udělat trail magic. Dohodly jsme se s nimi, že se budeme taky podílet. Ten Ralf z Německa měl totiž končit a jet domů. Je to prý učitel a na trail měl jen jeden měsíc. Takže ten trail magic měl byt takové poděkování ostatním hikerům.

Následujících sedm dnů nerozepíšu den po dni. Nebude to úplně přesně odpovídat ušlým trasám. Dodatečně upřesním.

Linda byla úžasný stvoření. Mohlo jí být něco přes 70 let. Každé ráno prý venčí psy, obchází asi 2 míle ty jejich kopce. Pozvala nás, ať prý ráno po snídani jdeme s ní. A pak nás na devátou hodí do města na bus, který nás odveze přímo na trail head k dálnici, která protíná PCT.

Další den jsem nemohla dospat, jak jsem se to Tehachapi těšila a Andrea asi taky. Těšily jsme se, že si ve městě dáme nějakou prasárnu, dokoupíme zásoby, odpočineme si, dojdeme si na kafe a na zmrzlinu. Všechno jsme od té hlínopísku měly totálně špinavý a smradlavý. A jak tu v Californii stále hoří, tak ta země je plná popela, a to ti zaprasí úplně všechno, tak tu jsme pořád takový ušmudlaný. Takže nejvíc jsme se těšily na pračku.

Další den to mělo být dalších 40 km do Tehachapi. Řekly jsme si, že je úplně zbytečný se hnát a dojít tam večer, takže si to rozdělíme na 30 km k další vodní cashce a 10 si necháme na ráno a do Tehachapi dorazíme dopoledne a budeme mít čas zařídit si všechno, co potřebujeme.

Ve čtyři ráno vstávačka. Mně to zas tak nevadilo, to Andrea vstává tak brzo nerada. Ráno jsme vyrazili, ale chlapi nám samozřejmě hned utekli. Mají trochu intenzivnější tempo. Ale šlapalo se hrozně dobře, protože se šlo po rovině. Rychle to utíká a nemusíš se soustředit na cestu. Není to trail jako takovej, ale je to široká cesta, rovná, bez šutrů, písčitá, můžeš koukat po hvězdách, po okolí a nebát se, že šlápneš na nějakého chřestýše nebo že si rozbiješ hubu o kámen.

Čauky, jsme v LA, čekáme na letišti na let do Seattlu a budeme čekat do rána, takže mám spoustu času i internet na nahrávání zpráv.

Tento den bude doplněn později...

Celá oblast suchá a stany nepochopitelně opět prodojený. Lidi jsou tu vycepovaný, na place, kde bylo deset stanů, byl v sedm jeden poslední. Všichni vyráželi hodně brzy. Myslím si, že je to z obav, že bude palermo. V půl páté začnou zpívat ptáci a nedá se spát. Hodně hikerů vyráží v šest. Ty s Andreou v sedm. Takže vstáváme v půl sedmé a mám to tak tak, abych si stihla do sedmi všechno pobalit, vyfouknout karimatku, vyčistit zuby, posnídat…

Ráno už asi v 6.45 nám kamarádka Češka domluvila spolu s nimi odvoz z Actonu zpátky na trail. Těšily jsme se. Čekala nás troška kultury a přírodních památek před městem Aquadulce.

Teď nevím, jestli nepřeskakuji den, doufám, že ne.

Další den byl jen o šlapání. Střídavě nahoru a dolů. Mně tedy to přijde furt nahoru, ale člověk už si začíná zvykat. Jedeš jako fretka a dostaneš se do jiného vnímání. Jinak by tě to asi nebavilo, šlapat mnoho hodin. Musíš si tu mysl nastavit někam jinam, pomořit se do svých myšlenek. Hodně hikerů poslouchá hudbu, poslouchá podcasty. Já poslouchám audio knihy. Stihla jsem jich už asi 10, 15. Záhadu hlavolamu, Stínadla se bouří, Velkého Vonta, Patnáctiletého kapitána. Prostě něco jednoduchého, protože během chůze neposloucháš na 100 procent. Musíš mít oči stále na stopkách. Tuhle si jdu a jdu a šlapu a šlapu a najednou přede mnou obrovská tarantule. Jsem myslela, že se pos… Hadi mi zas tak nevadí, ale pavouků se opravdu štítím. Takže jsem zkoprněla, ztuhla. Koukám na pavouka, pavouk kouká na mě. Naštěstí pochopil, že se ho bojím víc než on mě. Stáhl se a udělal ze sebe a udělal ze sebe malinkatýho a já ho velice obezřetně obešla. Ale pak mě nakoplo a poblila jsem se.

Tak a už mám zas chvilku podat report. Ono to totiž není tak lehký, trail nikdy není tak rovný a bezpečný, abys mohla vyprávět za chůze. A pak, když se dostaneš do kempu, tak je většinou strašná zima nebo není čas, protože vaříš, nebo není signál. A když přijedeš do města a spíš u nějakého trail angela, tak je neslušný se mu nevěnovat, když tě u sebe zadarmo nechá přespat, vyprat, vysprchovat…

Druhý den nás měl Greg v osm hodit na trail head. Ale ráno nebyl moc hovornej. Buď měl kocovinu jako blázen nebo si vůbec nepamatoval, co se dělo. Ale to je jedno.

Od hoven zpátky na trail. Ráno byla mlha pryč a bylo to jedno z nejkrásnějších rán. Pod námi moře z mraků a na nás svítilo ranní sluníčko. Opravdu nádhera, že jsem musela, i když bylo před šestou, probudit Andreu, že to musí vidět.

Vraťme se tedy zpátky na trail. Ráno to bylo jen o tom se strašně rychle sbalit a jít asi 10 km do McDonalda. Všech okolo jsem se ptala, že tam nechceme přijít na to snídaňové menu, co mají u nás. Že my chceme pořádný burgry!

Do rána ten uragán naštěstí ustal a my jsme se nechaly hodit v sedm zpátky na trail. Další den pohodová etapa. Každá etapa tu má převýšení 1000 až 1500 m. Šly jsme kolem Silverwood lake. Je to nádherný jezero. Dost tam foukalo a dělaly se na něm obrovský vlny. Nikdo se nekoupal, protože bylo studený a ani nebylo teplo. Ale bylo tam krásně. Sousta hikerů picknikovala u jezera. My si zalezly na místo, kde tolik nefučelo. Já si dala k obědu čínskou polévku, Andrea nějakou instantní. Pak jsme šlapaly dál, chtěly jsme co nejdál, abychom to další den měly co nejblíž do Mekáče. Protože další den trail křižuje dálnici a Mekáč je asi jen půl míle. Tam se všichni zastavují.

Další den jsme šly půl dne podél řeky, kde byly nádherné malebné výhledy na řeku a kaňon.

Ještě bych chtěla trochu představit Andreu.

Spala jsem docela nevalně. V noci mě trochu po těch třech pivech bolela hlava. Nezvyk je znát.

Boty mi do rána krásně uschnuly. Vyrazily jsme nahoru do kopce asi 800 m převýšení. Pak se to mělo narovnat a už jen dolů do City Big Bear Lake, takže docela pohodový den. My vyrazily v sedm. Ale jsou tu i tací, co vstali ve čtyři a vyráží v pět, když je vidět. Ale v pět už zas někde kempují. A to mi připadá zbytečný.

Vstávačka a vzhůru našemu prvnímu brodu. A bylo to fakt velký. Ono se to na tom videu nezdá, ale do té vody se ti nechce, nevíš, co to s tebou udělá. Byla jsem z toho docela poprděná. Přišlo mi to dost prudký. Brod byl označený mužíkama, i ostatní hikeři nám radili, kde se to dá nejlépe přebrodit, ale stejně jsme si myslely, že najdeme lepší místečko k přebrodění. Nakonec jsme se ale vrátily k osvědčenému místu, kde to přecházeli ostatní.

Ráno zas před šestou vstávačka, jako vždycky. Vyházet všechno ze stanu, pobalit stan, narvat do batohu, posnídat plátkový sýr a hnusný tortily. Takže snídám krátce. Čekala nás dlouhá planina do dalšího pohoří a strašný vedro.

Ráno jsme brzy vstaly, pobalily a šly na stopa do Black Mountain. Po 3 – 4 min nám stopnul trak. Takový velký americký auto. Tady mají všichni velký, velký, velký auta s velkým otevřeným nákladním prostorem vzadu. Čtyřkolky obrovský. I malá stará babička tu řídí takový obrovský auto.

Další den měl být krátký. Jen přelézt asi 9 – 10 mil ale po sněhu. Jako nezkušený jsme vůbec nevěděly kolik času a sil nám to zabere. Blbky jsme si říkaly, že to zvládneme bez nesmeků. To byla veliká chyba, protože nesmeky na sněhu ti strašně pomůžou. Blbý blondýny jsou poučený do příště, že na sníh určitě nesmeky. Jde se nimi mnohem líp.

Kousek za campsite měl být pramen s vodou. Měla jsem už jen litr a těch pramenů tam moc není. Takže jdeš 1500 m převýšení do kopce a sebou táhneš 4 – 5 litrů vody, batoh ti pěkně ztěžkne.

Spaní u Mery bylo docela fajnový. Bylo tam ale dost komárů. Ráno jsme vstávali a strašně jsme se těšily, protože za 10 kiláčků mělo být Pradise walley coffee, což je vlastně hospoda nebo restaurace poblíž trailu. Dá se tam dostopovat asi 2 míle, možná míň 1,5 míle a dělají tam výborné hamburgery.

Ráno jsem brzo a rychle vstala a upalovala 4,5 km k backplace, kde měla být voda v kontejnerech nebo pramen. Když už jsem byla u backplace, uslyšela mě Andrea. Prý mi posílala zprávu na WhatsApp. Tak jsme se sešly, já si přefiltrovala vodu a společně šly dál.

Druhý den ráno jsme šly do hiker centra ve Warmer Springs. To je takový zázemí pro hikery na školním pozemku. Měly jsme štěstí, Byla zrovna sobota. Jinak se tam smí až po 16 hodině kvůli dětem Ale byl víkend (nevím, kde se nám ten jeden den ztratil, že by časový posun, poznámka zapisovatelky), bylo otevřeno už od osmi. Mají tam kantýnu, kde si můžete koupit chipsy, něco chlazenýho, pivo teda ne. Je tam kuchyňka, kde si můžete ohřát jídlo, nějaké sezení. Sprcha je řešená strašně vtipně. Natočíte si kbelík, vezmete s sebou do kójky a pak se poléváte. Ale zaplať Pánbůh za ty dary. Mají tam ještě velký nabíjecí stojan, aby si všichni hikeři mohli dobít elektroniku. Můžete si i přeprat prádlo.

Další den ráno jsme všichni vstávali brzy a šli jsme na stopa, protože kemp byl 4 míle od trailu. Po asfaltce se to nikomu šlapat nechce, takže se stopuje. Já vyrážela nastejno s Japoncema. Před kempem jsem začala stopovat, ale Japonci šli dál. Řekla jsem si, že by tam bylo nějaké stopovací místo, nějaké parkoviště nebo tak? Tak jsem šla kousek za nimi. Japonci jsou hrozně matoucí. Asi neznají stopování. Prostě šli celý 4 míle až k trail headu. Mezi tím projely asi jen 4 auta. Zastavilo mi až 5. a to už jsem 2 míle ušla. No nebyl to zrovna nejlepší začátek, horký den se stoupáním do kopce, ale ušetřila jsem asi 2 míle.

Kde jsem to skončila? U týpka, co mě vezl to toho ranče-kempu. Když mě zastavil, tak mi nabídnul ještě nějaké bonbóny. Řekla jsem si, bonbóny se vždycky hodí, sáhla jsem do pytlíku a ona to tráva. Takže hovno levnější cigarety v indiánský rezervaci, pro trávu si tam jel. Slušně jsem poděkovala, že po trávě usínám.

Ráno na štěstí vichřice odešla, vyčasilo se. Vstávala jsem brzo, čekala mě další náročná etapa. Slunce ještě nesvítilo a byla ještě pekelná zima, kolem nuly. Mrznul mi nos. Musela jsem si vzít rukavice, abych všechno pobalila a vyrazila na cestu. Měla jsem na sobě snad úplně, úplně všechno. Myslím, že jsem to posílala na FB na videu.

To střídání teplot mi neudělalo vůbec dobře. Ta noc byla prostě noční můra. Nemohla jsem dýchat, jak mám ucpaný nos. V krku jsem strašně zahleněná. V jednu chvíli nemůžeš dýchat ani nosem ani pusou. Je to docela peklo.

Nebyla jsem dva dny na signálu. Až když jsem vyšla nahoru a zkusila jsem, jestli tu něco bude a signál tady je, tak snad to bude stačit.

Další den ráno už mi bylo o trošku líp. V noci jsem si vzala dva acylpyriny. Všechno totálně prodojený a neměla jsem se jak umýt. Moje nohy jsem posílala na fotkách. No tak jsem si radši večer na ně oblíkla ponožky, abych s těma zadojenejma nohama nešla do spacáku. Vyrazila jsem směr Lake Morena, kde měl být nějaký camp, takže možná sprcha. Cestou jsem potkala nějaké hikery, kteří se mnou vyráželi a říkali, že tam je krám. A jak to asi dopadlo? Zuzanka se vysrala na sprchu a zamířila rovnou do krámu. 

Tak mám snad chvilku na hlasové zprávy. Ještě jsem zapomněla říct, že i když jsem přišla večer ke Scoutovi a Frodovi pozdě večer, tak stejně mě ještě otestovali na covid, nechali 15 minut čekat před brankou naší ulice a pak si pro mě přišli, že jsem jako čistá a můžu dovnitř. Asi se tam toho hodně bojí nebo mají špatné zkušenosti nebo nevím. Zalezla jsem spát. Ráno byla úplně úžasná snídaně. Byly připravený nějaký ty jich kaše a já jsem si dala bramborový koláč. Výborný! S tou jejich mexickou salsou. Takže super.

A tak začneme s nějakým vyprávěním.