O mně
O mně aneb Jak se z holky z Krkonoš stala dálková turistka
Jmenuji se Zuzka Polanecká. Jsem fyzioterapeutka, bývalá závodní lyžařka, milovnice hor, samoty a dlouhých cest. A taky člověk, který má trochu problém vydržet příliš dlouho na jednom místě.
Pocházím z Benešova u Semil, malé vesnice v Podkrkonoší. Vyrůstala jsem v kraji, kde jsou hory přirozenou součástí života. Krkonoše byly od dětství mým druhým domovem a pohyb pro mě nikdy nebyl jen způsob, jak si udržovat kondici. Byl to způsob života.
Od závodního lyžování k fyzioterapii
Velkou část mého dětství a mládí vyplňovalo závodní lyžování. Sport mě naučil disciplíně, vytrvalosti, překonávání nepohodlí a také tomu, že ne vždycky jde všechno podle představ.
Vrcholový sport není jen o vítězstvích, medailích a radosti z pohybu. Je také o únavě, tréninku, odříkání a schopnosti pokračovat, i když se člověku zrovna nechce. Tehdy jsem samozřejmě netušila, jak moc se mi tyhle zkušenosti budou jednou hodit někde na druhém konci světa, když budu mít za sebou padesát kilometrů chůze a před sebou ještě několik dalších.
Po lyžařských letech jsem vystudovala fyzioterapii a postupně si vybudovala vlastní ordinaci v Benešově u Semil.
Práce fyzioterapeutky mě naučila dívat se na lidské tělo trochu jinak. Zajímá mě, co všechno dokáže, jak se přizpůsobuje zátěži, proč někdy selhává a jak neuvěřitelnou schopnost regenerace má.
A také jsem zjistila jednu věc. I když o lidském těle víte poměrně hodně, vůbec to neznamená, že vás při dálkovém treku nebude všechno bolet.
Bude. A někdy zatraceně.
Vyhoření aneb Jak jsem začala chodit
K dálkové turistice jsem se nedostala proto, že bych chtěla překonávat rekordy nebo sbírat tisíce kilometrů.
Vlastně mě k ní do značné míry přivedlo pracovní vyhoření.
Práce fyzioterapeutky mě bavila, ale postupně jsem se dostala do kolotoče povinností, odpovědnosti a stereotypu, ze kterého se mi čím dál hůř vystupovalo. Byla jsem unavená nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. A začala jsem cítit, že potřebuji něco změnit.
Vždycky jsem milovala hory a přírodu, a tak jsem začala vyrážet sama na čundry. Nejdřív na kratší, později na delší. Vzala jsem batoh, stan, spacák a vyrazila.
Bez společnosti, bez programu a bez nutnosti se někomu přizpůsobovat.
A zjistila jsem, že mi to neuvěřitelně vyhovuje.
Jsem introvert a samota pro mě nikdy nebyla něčím, čeho bych se bála. Naopak. V přírodě, daleko od lidí a každodenního shonu, jsem nacházela klid, který mi v běžném životě chyběl.
Postupně jsem začala své čundry prodlužovat, až přišla Stezka Českem. Najednou už nešlo jen o víkend v lese, ale o skutečné dálkové putování.
Pak následovala Cesta hrdinů SNP, dálková trasa vedoucí napříč Slovenskem.
A právě tam, někde na slovenských horách, padlo rozhodnutí, které mi změnilo život.
Půjdu na americký trail.
Do té doby pro mě byly slavné americké dálkové trasy spíš vzdáleným snem. Něčím, co podnikají dobrodruzi z dokumentů a cestopisů. Jenže najednou jsem si uvědomila, že vlastně neexistuje žádný zásadní důvod, proč bych to nemohla zkusit i já.
A tak jsem se rozhodla, že to udělám.
Amerika, nekonečné stezky a Snow Leopard
Jedním z mých velkých dobrodružství byla Pacifická hřebenovka, známá jako Pacific Crest Trail neboli PCT.
Stezka vedoucí napříč západem Spojených států, přes pouště, vysoké hory, lesy a divočinu, ve které se člověk občas cítí opravdu maličký.
Právě v Americe jsem dostala své trailové jméno Snow Leopard – sněžný leopard.
Na amerických dálkových trasách je běžné, že turisté dostávají přezdívky, které je potom provázejí po zbytek cesty. A já si tu svoji přivezla domů jako jednu z nejmilejších vzpomínek.
Později přišla také Appalačská stezka, Appalachian Trail, další slavná americká dálková trasa.
Tisíce kilometrů lesem, nekonečné zelené tunely, déšť, bláto, kořeny, kopce a další kopce. Kdo si myslí, že dálková turistika je romantická procházka krásnou krajinou, měl by si někdy zkusit několik týdnů v kuse chodit v mokrých botách.
Jenže právě v tom je její zvláštní kouzlo.
Člověk se naučí přijímat nepohodlí jako naprosto běžnou součást dne. Přestane řešit spoustu maličkostí a začne mít radost z věcí, kterých by si doma sotva všiml.
Z teplé sprchy. Ze suchých ponožek. Z pořádného jídla. Z obyčejné lavičky.
A někdy úplně stačí, že přestane pršet.
Nejen Amerika
Postupně jsem prošla i řadu dalších dálkových tras.
Cestu hrdinů SNP na Slovensku, Stezku Českem, portugalské Camino, legendární GR20 na Korsice nebo nádherné Lofoty za polárním kruhem.
Každá z těchto cest byla jiná.
Někde mě fascinovala krajina, jinde lidé, někde jsem si sáhla hluboko do fyzických rezerv. Ale všechny mě utvrdily v tom, že dálková turistika pro mě není jen koníček nebo způsob trávení dovolené.
Je to něco, bez čeho si už svůj život vlastně neumím představit.
Přitom nemám potřebu neustále někomu dokazovat, kolik kilometrů dokážu ujít. Samozřejmě mě baví fyzická výzva a ráda zkouším, co moje tělo vydrží. Ale samotné kilometry nejsou tím hlavním.
Mnohem důležitější je pro mě svoboda, kterou na cestě cítím.
Tři tisíce kilometrů kolem Jižní Koreje
V roce 2026 jsem se rozhodla pro další velké dobrodružství. Tentokrát jsem ale zamířila úplně jinam než na známé evropské nebo americké treky.
Rozhodla jsem se obejít pěšky celou Jižní Koreu.
Sama.
Po trase Korea Dulle Trail, která vede kolem korejského poloostrova podél západního, jižního a východního pobřeží a pokračuje oblastmi podél demilitarizované zóny u hranic se Severní Koreou.
Téměř tři měsíce jsem byla na cestě a ušla přibližně 3 000 kilometrů.
Prošla jsem moderními velkoměsty, rybářskými přístavy, zapadlými vesnicemi, horami i oblastmi, kam běžný zahraniční turista téměř nezavítá.
Zažila jsem obrovská vedra, vyčerpání, únavu, neuvěřitelnou pohostinnost místních lidí a také spoustu absurdních situací, kterým se dnes směju, i když mi v tu chvíli do smíchu rozhodně nebylo.
Jednou z nejsilnějších částí celé cesty bylo putování podél hranice se Severní Koreou. Vojáci, ostnaté ploty, zákopy a oblasti s minovým nebezpečím mi připomínaly, jak zvláštní a komplikovanou historii tento poloostrov má.
A přesto jsem právě v Koreji zažila tolik lidské laskavosti, že na ni nikdy nezapomenu.
Lidé mi dávali jídlo, pití, ovoce, zvali mě k sobě a pomáhali mi, přestože jsme si často nerozuměli ani slovo.
Podle dostupných informací jsem pravděpodobně první ženou, která celý tento okruh absolvovala sólo a v jednom kuse.
Ale jestli jsem byla první, nebo desátá, pro mě nakonec není to nejdůležitější.
Důležité je, co všechno mi tahle cesta dala.
Co mi dálkové treky vzaly a co mi daly
Dálkové treky nejsou vždycky krásné.
Někdy je mi zima. Někdy mám hlad. Někdy mě bolí celé tělo, jsem unavená, otrávená a říkám si, proč to vlastně dělám.
Jsou dny, kdy se krajina nemění, cesta je nekonečná a člověk se těší jen na to, až si večer sundá boty.
Ale pak přijde ráno, otevřu stan, podívám se kolem sebe a vím naprosto přesně, proč tam jsem.
Protože jsem šťastná.
Nepotřebuji k tomu luxusní hotel, drahé věci ani dokonalé pohodlí. Stačí mi batoh, dobré boty, něco k jídlu a možnost pokračovat dál.
Dálkové treky mě naučily, že člověk potřebuje k životu mnohem méně, než si myslí.
Že samota nemusí znamenat osamělost.
Že naše hranice jsou často mnohem dál, než si dokážeme představit.
A že nejkrásnější zážitky většinou přicházejí ve chvíli, kdy je vůbec nečekáme.
Život mezi ordinací a cestou
Pořád jsem fyzioterapeutka. Mám ráda svou práci a zajímá mě lidské tělo i příběhy lidí, kteří ke mně přicházejí.
Ale zároveň vím, že nechci celý život jen pracovat a čekat, až jednou přijde ten správný čas začít žít.
Proto se snažím hledat rovnováhu mezi prací a tím, co mě skutečně naplňuje.
Ráda sdílím své zážitky prostřednictvím článků, fotografií, rozhovorů a cestovatelských přednášek. Ne proto, že bych chtěla někoho přesvědčovat, aby chodil tisíce kilometrů pěšky.
Spíš bych chtěla ukázat, že není nutné žít podle představ ostatních.
Že člověk nemusí čekat, až bude mít ideální podmínky, dost peněz, dost času nebo až mu někdo řekne, že už může.
A že i obyčejná holka z malé vesnice v Podkrkonoší se může sbalit a vydat sama na druhý konec světa.
Proč vlastně chodím?
Během svého putování kolem Jižní Koreje jsem poslouchala audioknihu Čeho před smrtí nejvíce litujeme od Bronnie Ware.
Autorka v ní popisuje pět věcí, kterých lidé na sklonku života nejčastěji litují.
Že nežili podle sebe, ale podle očekávání ostatních. Že příliš pracovali. Že neměli odvahu vyjadřovat své pocity. Že zanedbávali přátelství. A že si nedovolili být šťastnější.
Hodně jsem o tom přemýšlela.
Někde na cestě mezi korejskými vesnicemi, s batohem na zádech a dalšími desítkami kilometrů před sebou.
A došlo mi, že přesně takhle se snažím žít.
Nechci jednou sedět a přemýšlet o všech těch věcech, které jsem mohla udělat, ale neudělala, protože jsem se bála, co tomu řeknou ostatní.
Nechci odkládat život na někdy.
Chci ho žít teď.
A pokud to znamená, že občas zmizím na několik měsíců někam do hor, do lesa nebo na druhý konec světa, tak to tak prostě bude.
Protože až jednou přijde čas ohlédnout se zpátky, nechci litovat toho, co všechno jsem nestihla. Chci si říct, že jsem ten svůj život opravdu prožila.
A tak chodím.
Zuzka – Snow Leopard 🐆