Den 3
- Start date
- Apr 8, 2026, 4:39 PM
- Distance
- 35.3 km
- Moving time
- 7:22
- Elapsed time
- 9:26
- Elevation gain (m)
- 327
Description
Tentokrát to byla noc hrůzy. Nejenže mě všechno bolelo a nemohla jsem vůbec usnout, ale o půlnoci jsem měla halucinace. To bude, si myslím, pořád ještě ten jet lag, ale normálně jsem se v noci vzbudila, viděla jsem kolem sebe všude nějaký čínský znaky a nemohla jsem se vůbec zatraceně dopátrat, jak jsem se mohla ocitnout v nějaký zkurvený Číně, než mi došlo, že jsem v Koreji a že jsem tady dobrovolně.
No jinak Korejci od rána všude s deštníčkama, takže pravděpodobně bude pršet. No a tak co mě může tady ve městě překvapit? Tady mě nic nemůže překvapit, tady jsou všude obchody. No, může. A já měla bundičku docela schovanou. Příště si ji musím dát do pohotovostního režimu.
Ale ještě než se rozchcalo úplně, tak jsem si stihla užít jaro. Tady totiž je hnusně, bahno a všechno je hnědý, ale do toho začnou kvíst třešně, takže to najednou vypadá aspoň o trošku všechno líp. Takže tady z toho maj i slavnost rozkvetlých třešní a jsou z toho úplně hotoví. A já se jim nedivím, když musej bůhví kolik měsíců koukat kolem sebe jenom na hnědou.
No a po slavnosti třešní začalo chcát silně, totálně. Já jsem furt neměla nepromokavou bundičku ani kalhoty, někde hluboko na dně batohu, že jo. No tak jsem to přes město docela dotáhla do nějaký kavárny. A hele, kulturní rozdíly, dobrý, jo. To mě pořád nepřestává něco překvapovat. Třeba jako že v kavárně vám, kurva, proti gustu žádnej dišputát, ale ty vole, na ty mokrý zmrzlý záda přinesou nahřívanou dečku a přehoděj ji přes záda. A já jsem se topila v úplně totálním blahu. Tak tohle mi přijde jako dobrej zvyk. To by se mohlo zavíst i u nás.
No ale kafe se jednou dopilo a člověk se musel stejně zvednout a pokračovat dál. Déšť neutíkal, neustupoval, spíš nabíral na síle. A jako řekla bych, že jsem přešla do dalšího města, ale já jsem pořád v tom jednom a tom samým městě, Inčchon. Akorát je to proložený takovýma parčíkama, že se vám to nezdá. No ale v jednom tom parčíku jsem dostala zase chuť na pivo. Měli tam akorát kavárnu, ale sere pes. Akorát paní za kasou ve mně vypoklonkovala, že prý už maj zavříno, tak jsem se vypoklonkovala jako ven. A najednou za mnou vybíhá týpek, že mě chápe, že taky miluje kafe a že mě na to kafe zve. Ne zadarmo, pravděpodobně majitel kavárny, nevím. Takže po zavíračce jsem dostala kafe, a zadarmo. A paní za kasou mě určitě moc ráda neměla, ale já byla blažená.
Taky jsem si všimla, a není to jenom tím, že zrovna dneska pršelo, jo, ale tady ty vole choděj jenom v černý. Jako jinou barvu neznaj nebo co? Nebo jim všem umřeli křečci, maminky, babičky? Jako co? Mladý, starý, samá černá. Maximálně má někdo něco barevnýho na palici, ale všichni jsou do prdele v černý. Napadá mě nějaký postkomunistickej manýr, že prostě v černý člověk není vidět a nevyčnívá, nebo nevím.
No tak pojďme dál. Jinak furt převládá, že Korea je město duchů. Nikde nikdo, prázdný hospody, prázdný chodníky, prázdný ulice. Asi všichni makaj. Já nevím.
Na hotelu za 400 Kč. Jako vždycky přes půl pokoje obrovská televizní obrazovka. A podotýkám, pokoj v hotelu za 400 Kč. Tady budou takovýhle. Tak já si ten stan ani nevytáhnu.
Jenom jsem týpkovi na recepci pověděla, že mi nejde vypnout klimatizace. A nemohla jsem si vzpomenout na slovíčko aircon, když na „klimatization“ mu nic neříkalo. Tak jsem mu tam stropila divadlo, že ze stropu fouká studený a že je mi zima. A vůbec to nepochopil. Maj tady totiž jiný chápání gest, jinou pantomimu. Nakonec nám pomohl Google Translator a týpek mi ukázal, že ovladač na televizi je zároveň ovladač na air condition. A všichni jsme byli spokojení. A dobrou.
Comments
0No comments for this activity yet.