Mapa
Předchozí den
Lenka
28. 4. 2026 15:07
Tolik km po místech si neumím představit. Spaní za kupolí ano, i když klika, že Tě nenačapali :)
Den 7
- Datum začátku
- 13. 4. 2026 8:14
- Vzdálenost
- 40 km
- Čas v pohybu
- 8:30
- Celkový čas
- 9:56
- Nastoupané metry
- 361,9
Povídání
Ráno jsem se z hotelu potřebovala dostat na druhou stranu řeky. Bohužel most, který byl poblíž, nebyl pro pěší a v mapách mi našli úplně nesmyslnej šestihodinovej spoj přes Soul, takže jsem nevěděla, jak jinak si poradit, než jít na recepci a požádat o taxíka na druhou stranu. Jelikož je tady všechno levný, neměla jsem strach, že by mě nějak napálil nebo vohulili nebo podvedli nebo něco takovýho.
Recepční obrovskýho luxusního hotelu uměl anglicky vyloženě jenom sporadicky. To, že chci taxi, to jsme se domluvili. S MHD mi poradit neuměl, asi nikdy autobusem nejel. Ale domluvit se s ním, kam chci odvézt, to už byl nepředstavitelně těžkej úkol. Nebyl schopnej pochopit, že se potřebuju dostat na druhou stranu řeky, potřeboval konkrétní místo, konkrétní adresu. Takže jsem něco listovala v Naver Maps, aby teda měl tu svoji vytouženou adresu, a bylo tam muzeum nějaký památky. Bylo to napsaný i v korejštině, stejně to nepochopil.
Nevadí, pana taxikáře mi zavolal a ten chudák taky byl ze mě úplně špatnej, takže jsme jeli podle navigace v mým telefonu do nějakýho nesmyslnýho bodu na druhý straně zálivu. Celá tahle sranda mě přišla asi na 15 000 wonů. Myslím si, že za takovou cenu by naši taxikáři ani neotevřeli dveře.
A následoval den, kterej nazývám den mostů. Za celej den jsem ušla 40 kilometrů a z toho minimálně 20 bylo po mostech. Já jsem si nestěžovala. Poslouchala jsem audioknihy, hudbu, zpívala jsem si a od vody krásně pofukovalo, takže nebyl vedrák. Jenom si člověk musí fakt hlídat bejt namazanej nebo skrytej, aby se nespálil. Koupila jsem si tady místní padesátku a musím říct, že ta jejich kosmetika je fakt skvělá a funguje. To mi připomíná, že bych si měla sehnat deodorant a kouknout se po nějaké prádelně. Prostě smrdím, no, i když se koupu po hotelech.
Všimla jsem si, že tady nemají hřbitovy. Nebo jako mají hřbitovy, ale ne v tom smyslu, v jakým je máme doma. My máme prostě nějakej prostor vyhrazenej, urnovej háj se spoustou náhrobků, hrobek rodinných, cestičky mezi tím a na každým hrobečku nějaký kytičky a názvy rodin nebo zemřelých. To tady vůbec není. Tady dost často u domů nebo hodně ve stráních, tam totiž nemůžou pěstovat rýži, mají takový kopule. Mají to docela opečovávaný, posekaný, hezky uhrabaný, a někdy u té kopule je něco jako náhrobek. Takže jsem zhodnotila, že to budou jejich hřbitovy a že má pravděpodobně asi každá rodina, každej klan, nějaký svý místo odpočinku.
Došla jsem teda na kraj města a měla jsem už 40 kilometrů. A tak jsem si říkala, že pro dnešek na to prdím a docuknu se MHD k ubytku. No a tady vzniká ten zvrat dnešního příběhu. Dnešní den byl docela klidnej. Došla jsem už relativně pozdě, v 7:30, a to už tady padá tma. No a autobus mě nevyhodil přesně tam, kde jsem chtěla, ale o zastávku dál, což je nějaký tři kiláky. Jenže mě vyhodil na dálnici a to je průser. A jsem v totální prdeli, místem i psychicky, protože po dálnici nemůžete a vedle dálnice prostě neprostupný křoví, bažiny, a navíc bych oslňovala čelovkou protijedoucí auta.
A to nebyl jedinej průser. Ten druhej průser byl, že jsem s sebou neměla vodu, asi poslední dvě deci. To jsem kráva podcenila. No jo, nezbylo nic jiného, než jít prubnout korejský spaní na divoko. Zaplať pánbůh se mi podařilo najít plácek, docela schovanej za jejich místním hřbitůvkem. Tak nějak jsem doufala, že opečovávat předky nechodí v noci. A dalo se to i vydržet bez vody, jde o nastavení mysli. Nádherně jsem se vyspinkala jako princezna, nic mě v noci nebudilo. Já doufám, že nebudila nikoho.