Den 10

Datum začátku: 16. 4. 2026 7:22
Vzdálenost: 41,2 km
Čas v pohybu: 9:14
Celkový čas: 10:59
Nastoupané metry: 291,2

Povídání

Posilněná práškama na sračku vyrážím vstříc dalšímu dni.

Dneska bude pařák. Ta předpověď jim tady furt nevychází, pořád hlásí, že se má ochladit a zatáhnout, a spíš je jenom větší a větší vedro. Ale den 9 byl fantastickej, celou dobu kolem nádherných pláží. Zatím se mi ten pohled neomrzel a miluju prostě na to koukat. Jen kdyby do toho byla nějaká vlnka. Jo, je to takový stojatý, to moře.

Dneska jsem rozhodnutá spát někde venku. Jo, jdu do toho. I když je to tady samý levnej penzion, prostě o to víc utratím za jídlo a za pivo. No jo, no, prostě se mi moc nechce v tom vedru si bez sprchy lehat někam na odpoledne.

Jelikož jsem byla bez snídaně, pro jistotu jsem se trošku bála, že sraní bude pokračovat, ale že se na mě bude sápat takhle. Naštěstí v pohodě a v půl druhé procházím rybářskou vesnicí. Konečně jsem zaplula do nějaký jejich typický. Říkám si, co když mi naservírují nějaký ty jejich potvory, že jo. A ještě k tomu docela smrdím a tady to vypadá takový hnusný. Takhle voni by ty Korejci na mě koukali divně, i kdybych nesmrděla, takže je to úplně jedno.

Vybírám si super hospodu a těsně předtím, než do ní vstoupím, se mě paní zeptá: „No, nepotřebujete něco?“ Já říkám: „No, já mám hroznej hlad, ale nechci chcípnout.“ „No, ale tady je oyster restaurant, tady nic jinýho nedostanete.“ Tak zaplať Bůh, že jsem tam nezamířila, a zamířila jsem si to na protější stranu do GS25, kde jsem si koupila dva párky na špejli. Ty tady mají teda výborný, na tom si teda už od začátku ujíždím.

V šest jsem si dala poslední pivko v Seven Eleven, GS25 nebo Twenty Four něco, to je tady jedno. To jsou tady nonstopy, nebo od sedmi do jedenácti, nebo prostě furt otevřený, jako u nás vietnamský večerky, ale s tím, že to jídlo, co si tam koupíte, i pití, si tam můžete sníst a pití vypít venku. Takže já to tady mám místo hospod, krámky.

Čekala jsem, až bude tak nějak půl sedmá a budu se moct někam ztratit do jejich místních hájů. Pak jsem se drápala do nějakýho kopce tím jejich bušem. Nejdřív jsem si myslela, že jdu po nějaký cestičce, ale ona to nebyla cestička. On to byl asi zákop, tak jsem málem spadla do obrovský díry, jen tak ledabyle zaházený klackama, a to byl taky zákop. Takže úplně se tady nevyplatí, když už chcete spát nahoře, chodit v noci.

A našla jsem si krásný místečko, tak akorát na tajvák, aby mi něco nepíchalo do zad nebo nepropíchlo karimatku. A věděla jsem, že teda nemůžu vstát dřív, než vyjde slunce. Já bych chtěla někam nezahučet a neztratit se v Koreji.

Komentáře

K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.