Den 22

Datum začátku: 28. 4. 2026 6:15
Vzdálenost: 41,5 km
Čas v pohybu: 8:57
Celkový čas: 10:20
Nastoupané metry: 403,2

Povídání

No, trochu jsem se bála, jestli mě nějakej nebožtík tam z hrobu nenavštíví, když mu takhle chrápu za pelíškem, ale nic nebylo a následovalo dlouhý stoupání. Celou dobu jsem šla po krásným dlážděným chodníku, kterej zarůstal plevelem, protože tady nikdo nechodí.

V půlce jsem potkala báby, jak to plejí. A bylo to hrozně hezký pozorovat, že voni, jak jsou v takovým tom dřepu a seděj spíš na zadku, tak se vůbec moc nehejbaj a na zadku měly přidělanou takovou mini stoličku.

A pak koukám, kolem mě pole nějakýho salátu, nebo já jsem to spíš odhadovala na kapustu, a všude bylo namalovaný kimchi a čínský zelí, takže mi došlo, že to je vlastně obyčejný zelí, naše známý. A že tady mi rostou budoucí kimchi, slavný kimchi, co jsem si tady oblíbila, neboť ono to nesmrdí, nepálí to, i když zrovna já, když řeknu, že něco nepálí, tak to není úplně berná mince. No, jsou to takový trošku jediný vitamíny, který já do sebe tady dostávám, protože ovoce tady v těch obchodech neprodávají a když jo, tak je brutálně drahý. Takže jedu každej den kimchi.

Došla jsem do hospody bez krámu a jelikož jsem byla na dně, takže těch 30 kilometrů jsem stihla do jedný hodiny takhle rychle chodí hladovej a žíznivej člověk. Odhodlaná, že si konečně dojdu na nějaký pořádný korea nudle s rejží, ale tyhle krámy já prostě pořád vůbec nepoznám, jestli tam někdo bydlí, jestli to je krám, jestli to je restaurace. Ale tohle bylo docela easy: měli otevřený dveře, vevnitř byly stoličky, tam seděli lidi a baštili nudle.

Měla jsem štěstí a byl tam hrozně hodnej pán, něco jako číšník. On vás tak jako už uvítá, nebo já nevím, ale trošku se trápil, něco mi na telefonu ukazoval. A já říkám: „Dobrý, já si to všechno vyfotím, přejedu si to přes ChatGPT, ono mi to přeloží a já vám pak řeknu, co budu chtít.“ Byl celej šťastnej, že už nemusí vyslovovat, co je na jídelním lístku, a já jsem si vybrala.

Dělali tam takovej mazel a byly to čerstvě udělaný nudle s cibulovou omáčkou. Mělo tam být maso, ale tím tady šetřej, takže parádička. Akorát při tom jídle jsem vždycky zasraná až za ušima.

Mám po jídle, byla bych skoupila tady místní síť, abych se tolik nehladověla, jenomže on, když je člověk najedenej, tak mu zase přijde, že toho tolik nepotřebuje, takže jsem si toho na druhej den zase koupila málo a měla jsem hlad.

Cestou byl nějakej průliv a takhle rychle proudit moře jsem nikdy v životě neviděla. To rozhodně nebyla žádná ganga, futrál.

Už jenom míjím nekonečný záhony budoucího kimchi a spaní někde v hustníku za hřbitovem. Tak čau.

Komentáře

K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.