Den 23

Mapa
Předchozí denCelá mapaDalší den
Datum začátku
29. 4. 2026 6:17
Vzdálenost
51 km
Čas v pohybu
11:05
Celkový čas
12:58
Nastoupané metry
345

Povídání

Hladový ráno. Hladový, protože jsem si všechno jídlo sežrala večer. Naštěstí po třech hodinách kličkování mezi políčkama zelí, cibule a česneku bylo CU (místní nonstop večerka). Strašně jsem ho ztrestala - vykoupila jsem úplně všechno, co tam měli. Miloňovi (to je přítel od Týny Hádkový, ta co se mnou šla kousek Appalačský stezky) jsem slíbila, že natočím, jak jím kimchi... takže jsem si dala k snídani kimchi a k tomu nějaký smažený párek.
Oni jsou tady uchylný v tom, že všechno nakládaj, pak to opejkaj, grilujou a pak to ještě osmažej, a pak vám to ještě přelejou nějakou sladkou omáčkou, takže tak nějak divně kombinují svoje a západní přístupy ke gastronomii. No, skončilo to tak, že jsem se strašně zesrala přímo na trailu. Na hladovej žaludek kimchi se smaženým párkem.
Mně se líbí, jak je každej den každá ves o něčem jiným. Včera to bylo kimchi story a dneska to je o dinosaurech. Všude vidím dinosaury, a ne, nemám halucinace, a obrázky jejich stop někde ve skalách, takže pravděpodobně někde nahoře budou nějaký archeologický naleziště. Tam nejdu.
Nedílnou součástí tohohle trailu je, že dost často jdete třeba i 10 km po straně hodně rušný silnice, ale mně to kupodivu nevadí. Já prostě poslouchám audioknihy, poslouchám hudbu, zpívám si nebo si představuju, jak něco žeru, nebo si hraju, anebo mám prostě v hlavě bubnující opici.
Zastavil u mě kluk na motorce a dal se se mnou do řeči. Umí anglicky asi jako já, a tak mi říká, že je slavný YouTuber a že budu na jeho YouTube, a dá mi odkaz a já mu dám odběr. A že jede natočit video a že bude spát na konci světa, jestli tam jdu taky, že se tam asi třeba potkáme. Tak jsem mu vysvětlila, že tam dorazím maximálně vykopaná pozítří. Chudák nechápal, že na motorce tam bude za dvě hodiny, já za dva dny.
A dost jsem to teda přehnala - 50 km a ještě jsem věděla, že potřebuju přejít město, abych se mohla plácnout za městem někde do křoví.
A už jsem teda šla z posledního a těsně před městem ke mně přijela na čtyřkolce taková stará vetchá babička a dala mi pytlík s rajčatama a s banánama. Bylo to tak strašně skvělý a mně bylo až stydno brát si od nějaký starý vetchý babičky takovej dar, ale tady nepřijmout dar je prý něco, čím jim strašně ublížíte. Takže banány ve mně zmizely okamžitě a já jsem dostala novou sílu přejít to město, nezouvat si a necítit, jak mě všechno strašně bolí a tlačí a píchá noha.
Ale ono to neskončilo. Ve městě za mnou přišel týpek, že si mě chce pozvat na slavnost, že tam mají nějakou slavnost. Já si říkám: já bych chtěla, já bych šla, ale já se sotva držím na nohou. Ty vole, proč to nemůže přijít někdy kolem oběda, když jsem ještě fresh, ne když mám za sebou 50 km. Tak ráda bych šla na nějakou městskou slavnost, ale asi bych tam zkolabovala. A hlavně oni si tak nějak vůbec nevšímaj, že mám na zádech těžkej batoh, takže jsem zase přišla o jeden kulturní zážitek.

Komentáře

0

K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.