Den 24
Mapa
Předchozí den
- Datum začátku
- 30. 4. 2026 6:50
- Vzdálenost
- 12,9 km
- Čas v pohybu
- 3:09
- Celkový čas
- 5:09
- Nastoupané metry
- 157,5
Povídání
Ráno jsem zjistila, že mám téměř vybitý mobil a vybitou powerbanku. A ta druhá, která měla být nabitá, nabitá nebyla. Blbá kombinace. Bez mobilu jsem tady úplně ztracená. Takže plán byl: najít první krámek, koupit si tam něco, co budu hodně dlouho žvejkat, a něco, co budu hodně dlouho pít, tak dlouho, dokud se mi aspoň z půlky nenabije mobil a powerbanka.
V krámku jsem bohužel nenašla nikam, kam to zapojit, tak jsem se pokusila o komunikaci s týpkem, který byl ze mě úplně zmatený a bohužel vůbec nevěděl. Takže jsem nakonec vytáhla powerbanku a ukázala mu, že potřebuju elektriku, abych ji mohla někde nabít. Týpek to nepochopil zjevně vůbec, běhal strašně po krámku a pak mi přinesl sluchátka do uší. Člověk by si řekl, že je to přece úplně jasný, co chci. No ne no. Já už začínám mít pocit, že tady na těch benzínkách a krámcích pracujou takoví ti Korejci, co se nehodí ani na pole.
No takže jsem se s ním nedohádala. Zásuvku jsem nenašla, ale furt ukazoval někam rukou vedle. A vedle byla restaurace. Nebylo ještě ani osm ráno, v restauraci nikdo neseděl, tak jsem si řekla, třeba snídaj. Pravděpodobně to byl spíš personál, který tam snídal, a začínaly se dít práce na pozdější obědy a večeře. Ale zase měli u každého stolu zásuvky, takže jsem si řekla: teď, nebo nikdy.
Rozhodně jsem napochodovala ke stolku, umístila batoh na židličku a připojila se do sítě. No ale tím pádem jsem byla i odsouzena si v té restauraci něco dát. Naštěstí tady to mají všechno levné a mobil mi přeložil jídelní lístek. Dala jsem si kimchi sundubu. Nejdřív mi přinesli hořák, který zapálili, pak na něj postavili pánev, ve které bylo kimchi zalité vodou a mně tam nasypané tofu. Což, co si budem povídat, tak to do dokonalosti teda má daleko. Tady je to jejich obsese, že to musí mít pořád vařící. Jenomže pak paní nosila, furt nosila, pořád nosila, takže jsem měla na stole asi dvacet tři mističek s různýma věcma. No tak to už nesežer, to je jasné, ale člověk se tu nemůže stydět za každý přešlap, který udělá. Hlavně že si nabíjím. Začala jsem teda futrovat některý ty malinký věcičky v těch malinkatejch mističkách. Některý víc, některý míň a některý vůbec ne. Mušlí jsem se ani nedotkla. Ale polívku v pánvi jsem ztrestala celou, tam nezbyla ani kapička.
A asi po patnácti kilometrech jsem došla na konec světa. Oni tomu opravdu tady říkají konec světa pro Korejce. Je to nejjižnější bod západního pobřeží Koreje a taky vlastně konec Seohaerangu, tedy západního trailu. A jelikož mě v noci začalo pěkně škrábat v krku a angínu tady fakt dostat nechceš, tak jsem si řekla, že si dám velice odpočinkový den a budu jenom zevlit po tom městečku.
No jenomže jako vždycky, tady vás ubytují až od čtyř hodin. Takže jsem musela vymyslet, co budu čtyři hodiny dělat. Jíst se mi nechtělo, protože jsem měla ještě plný žaludek kimchi polívky. Jinak na čtyři hodiny zabavit se jídlem, to pro mě vůbec není problém, takže jsem šla do muzea, pak jsem jela lanovkou na nějaký tady kopec. Oni rádi jezdí lanovkou. Pak jsem šla na kafe, pak jsem šla jinam na jiný kafe a pak jsem mohla v pohodě zaplout do hotelu.
Měli tu taky infocentrum toho trailu, nejenom Seohaerangu, ale vůbec Korea Dulle-gil trailu. Paní ale neuměla moc anglicky a když jsem jí řekla, že jsem dokončila měsíční cestu po západním pobřeží, tak na mě koukala a nechápala. Oni to prostě jako thru-hike a backpacking nedovedou pochopit. Oni tady takhle neturistujou. Oni mají malej baťůžek nebo jenom vodu v ruce a hiking pro ně prostě znamená zaparkovat auto, ujít si nějakých tři, pět, šest kilometrů nahoru, kde je rozhledna, cukrátka, smaženky, kávička, zase jít dolů. A už vůbec nerozuměj tomu pojmu, že se nevracím domů, že to prostě jdu v kuse. Ale myslím, že existují země, kde by na mě koukali ještě debilnějc, že jsem spadla z višně.
Komentáře
0K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.