Den 60

Datum začátku: 5. 6. 2026 9:23
Vzdálenost: 38,2 km
Čas v pohybu: 8:27
Celkový čas: 13:18
Nastoupané metry: 328,7

Povídání

Je ze mě úplně Korejec. Snídám nudlovou polévku s kimchi a teď jsem to povýšila ještě na další level a dávám si do toho doenjang. Je to něco jako sriracha, ale je to lahodnější, a vyrábějí to z fermentovaných sójových bobů. Delikatesa.

Oblast kolem Sokcha bych řekla, že je zatím úplně nejkrásnější, co do pobřeží a městeček tady bylo. Dokonce jsem procházela kolem malého chrámku, a ony ty chrámky jsou na stejný brdo většinou, ale tak si říkám, jenom nakouknu a dojdu se tam vyčůrat. No a z malýho chrámku se normálně stane úplně neuvěřitelně obří chrámovej komplex s obrovskou sochou Buddhy na vršku. A z toho vršíčku je vidět krásně celej národní park Seoraksan a úžasný výhledy. Takže ještě štěstí, že mě to vcuclo na ten záchod a objevila jsem vlastně takovouhle pecku blízko Sokcha. A samozřejmě na druhý straně jsou jedny extrémní souše a na druhý prostě divoký pobřeží a burácející oceán.

Strávila jsem tam různým prolézáním asi dvě a půl hodiny a měla jsem to teda dost na knop, abych to zpátky do Sokcha stihla včas, protože Sofie mě pozvala na večeři. A tady se chceš nechat pozvat na večeři, protože i s překladačem jídelnímu lístku nerozumíš, takže si můžeš dát polívku, rýži nebo nudle. A zbytek jsou nebo můžou být nebezpečný věci, který vlastně ani nic nechceš.

Sofie mě nejdřív chtěla vzít do japonské restaurace, ale ta byla přeplněná. Ona je tak trochu vegetariánka, což je tady v Koreji docela problém. Tady to pořád ještě nechápu, když zrovna dávno žrali psy, a myslím si, že to Sofiino vegetariánství je i způsobený tím, jak se tady k těm zvířatům chovají.

Takže jsme šly na trh. Chvilku jsme se prodíraly davem, byl pátek večer v Sokchu a byl teda natřískanej, ale našly jsme úplně miniaturní stáneček, kterýho bych si já vůbec nevšimla. Byly tam dvě ještě menší židličky, tak akorát na bobek, a už tam seděla paní před plotnou. Měla takovej teflonovej plát, na kterým smažila bramboráky, takže jsme si dávaly takhle jejich bramboráky. Dostanete to tak, že to jíte přímo pod rukama z toho horkýho plátu. A nebylo to vůbec slaný ani vlastně nijak kořeněný, takže si ten kus bramboráku máčíte v sójový omáčce s cibulí a s papričkama a mezitím klábosíte s paní, která se na vás směje. Občas do vás někdo zdrhne, protože za vámi prochází dav, ale je to docela fajn zažít. Fakt pecka, protože takhle se v Čechách prostě nenajíte.

A byl to sice jenom vlastně nastrouhaná brambora s nějakou rýžovou moukou a vejcem, ale byla jsem z toho docela přecpaná, takže další ochutnávání místních lokálních produktů jsem si představovala tak, že se nepřižeru hned na začátku. No ale pak jsme šly do stánku, kam chodila ona, když byla malá. Je jí asi padesát, do deseti let žila tady a pak čtyřicet let žila v Americe. A byl tam ten samej stáneček, kde ty samý manželé už čtyřicet let dělaj ty samý jejich sladký kynutý palačinky. Je to vlastně kynutý těsto, fermentovaný, oni tu všechno fermentujou. A dovnitř jsou ještě zadělaný nějaký piniový oříšky. To úplně stejně opékaj na olejovým teflonovým plátě a pak vám to dají do papírovýho hrníčku a přelejou sirupem s ořechama. A jakože nejsem na sladký, tak tohle není zase až tak úplně sladký a je to výborný. A to těsto vám připadá jako lívance.

Takže takhle jsme si procházely trh a pak Sofia zhodnotila, že jsme měly málo proteinu, a šly jsme ještě na smažený kuře. Což já zrovna úplně nemusím. Já jsem zjistila tady, že cokoliv smaženýho mi nedělá dobře. A oni to tu rádi smažej. No co si budem, když máte něco hnusnýho a osmažíte to, tak se to hned dá líp jíst, že jo.

Pak mi ještě ukázala, jakou tady mají místní jejich vyhlídkovou věž, a prohlédla jsem si krásný zářící město. Bylo to moc hezký a Sofia pak byla už hodně unavená, takže jsme šly spát. Ale takovýhleho průvodce bych si přála v každém městě.

Komentáře

K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.