Den 73

Datum začátku: 18. 6. 2026 15:11
Vzdálenost: 18,1 km
Čas v pohybu: 3:56
Celkový čas: 5:15
Nastoupané metry: 131,7

Povídání

Zase extrémně dlouho vyspáváme, ale autobus do Soulu jede až kolem poledne, takže žádnej stres.

Na autobusáku v Soulu mají skvělou jídelnu. Dáváme si bibimbap a kimči jjigae. První Bédovo opravdový korejský jídlo. Kouká na to trochu rozpačitě, ale sní úplně všechno. Ještě uvidíme, jestli se z toho neposere.

Fascinuje mě, jak přehledný to tady mají. Autobusák v Soulu je tak přehlednej, že by tam trefil i někdo, kdo se ztratí na hlavním nádraží v Pardubicích. Tohle by se měli od Korejců naučit úplně všichni. Člověk se tady prostě nemá šanci ztratit.

Ve tři odpoledne dorážíme zpátky na trail a mašírujeme podél řeky.

Béda objevuje místní chujovskou kulturu. Jen nechápavě kroutí hlavou, kdo si dobrovolně postaví na zahradu kamennou sochu obřího kokota.

Etapa je nádherná. Rýžová pole jsou neuvěřitelně fotogenická.

V plánu máme přespat v kempu. Na mapě jich je požehnaně. Jenže nás vypečou. Kemp je otevřený až od pátku.

Stan sice máme, ale nikde kolem řeky nemůžeme najít místo, kde bychom se aspoň trochu schovali. Už skoro rezignujeme a přemýšlíme, že to prostě postavíme vedle cyklostezky a budeme dělat, že jsme neviditelní.

V tom míjíme malou chatu, od které na nás mává Korejka.

Lámanou angličtinou se ptá, kam jdeme.

Béda vůbec nechápe, co říká.

Vysvětluju jí, že vlastně nevíme. Hledáme jen místo, kde bychom mohli postavit stan, protože nás vypekli v kempu.

Béda pořád nechápe.

Korejka se usměje.

"You can sleep here."

Cože?

"Já tady nebydlím. Tohle je jen chata u mých polí. Mám kukuřici... a támhle kravín."

Většinu mi ukáže pantomimou.

Vezme mě za ruku a provádí mě po celé chatě. Ukazuje kuchyň, koupelnu, záchod...

Za přespání nechtějí vůbec nic.

Jen nám nadiktuje kód od dveří, poprosí nás, ať ráno všechno zamkneme, a upozorní, že toaletní papír se nesplachuje.

Pak obě sednou do auta a odjedou.

Mám slzy v očích.

Zase ta krásná, laskavá Korea.

Béda podle mě pořád ještě nechápe, co se právě stalo.

K večeři si konečně dáváme to armádní jídlo, co s sebou táhnu už druhý týden.

AI nás samozřejmě zradí. Místo návodu na přípravu nám poradí úplnou píčovinu.

Naštěstí se nám to nějak povede ohřát.

Nakonec ale zjišťujeme, že to rozhodně není porce pro dva. Spíš jeden oběd pro jednoho člověka než jídlo na celý den.

Končíme to smaženou rýží a koláčem.

Ale musím uznat, že to bylo sakra dobrý.

Jen to rozhodně není jídlo pro backpackery. Je to zbytečně těžký, objemný a tahat to celý den v batohu je nesmysl.

I love Korea. ❤️

Komentáře

K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.