Den 7

Od rána chcalo.

Ne zas tak strašně, ale předpověď byla, že bude přituhovat a chcát celý den a i ten další. Kluci předpovídali, že v dešti se moc jít nedá, takže asi dají jenom nějakých 15 km do nejbližšího přístřešku, protože v dešti se to fakt nedá... A já se hned vzápětí měla dozvědět proč. Protože to strašně klouže po těch kořenech a skalách. Takže jdeš ještě pomaleji než nejpomaleji. Ale já - naštěstí zkušená hikerka - jsem měla dvě hole a dobrý boty :D

Ale tu jsou tací, kteří nemají ani žádnou hůl - nebo jen jednu a boty úplně nahovno... Kluci docela trpěli no... a šli hodně pomalu... Takže jsem je nejen dohnala, ale i předehnala. Jenže v tu chvíli si zrovna Machine tak nabil hubu, že vypadal, jako by si něco zlomil. Takže jsem zastavila, sundala batoh a koukala, jestli si něco neudělal se zápěstím. Měl to snad v pohodě, ale byl docela otřesenej.

Ty vole - to nepochopíš - měl boty, to se nedá popsat. Totálně roztrhanou bačkoru. Chápu, že si někdo koupí nový boty který všichni doporučujou jako Dan, neumí v tom chodit a bolej ho z toho achilovky, protože to nemá žádný drop... Ale vzít si roztrhané bačkory, to je teda jinej level.

Já samozřejmě "paní nejzkušenější" :D se dvěma holema, jsem si myslela, že ten déšť nebude přituhovat, bude jen tak mžít a nebudu si muset dávat pláštěnku... Nakonec jsem byla celá promokla a až když mi začala být zima, dala jsem si pončo na ty mokrý hadry :D Takže sice zahřátá v ponču, ale celá mokrá...

Déšť fakt přituhoval. Nejdřív mžilo, pak pršelo, potom lilo, pak chcalo a nakonec přišla bouřka. Několikrát jsem uklouzla a poslala to hezky na prdel. Spadnout s těžkým batohem je dost o hubu a hodně debilně se zvedá. Šla jsem opravdu pomalinku a hlídala si každý krok. Měla jsem naplánováno asi jen asi 30 km do hostelu s teplíčkem, suchem, sprchou, pračkou, jídlem, hamburgerem a pivem. Ale bylo mi jasný, že v tomhle počasí si to musím rozložit na dva dny - že to ten den fakt nedám.

Jedna věc na tom byla skvělá – nelítaly kurvy. Paráda. Kvůli nim jsem se nemusela furt ohánět a vyhánět je z obličeje, nosu, uší.

Déšť taky přináší i víc vody do řek, což znamenalo, že odpoledne byly fakt těžký brody. Jeden z nich byl tak top. Ještě štěstí, že jsem se byla vysrat předtím, jinak bych to asi pustila do tý vody. To bylo tak rozbouřený a divoký... naštěstí bylo přes vodu natažené lano, takže jsem se křečovitě držela a nějak to přešla. Měla jsem vodu až někde po pupík. To byl dost jinej level než co jsme měli na PCT. Ale aspoň mi to vomylo boty, nohy i kalhoty :D

Nakonec jsem dorazila do přístřešku někdy v 7 večer. Byl totálně přeplněnej. Všichni ti, co startovali z druhý strany, se tam schovali a nechtěli startovat tu 100 mílovou divočinu se vším mokrým. Bylo to místo pro 6 lidí, ale bylo tam 9. Pro mě by ještě místo našli, ale nechtěla jsem se tam mačkat, takže jsem ještě večer celá mokrá stavěla stan. Ale už jsem víc zmoknout nemohla, takže mi to bylo jedno :D

Měla jsem suchej spacák, svlíkla se a nahatá zalehla do spacáku, kde jsem se konečně zahřála. Nechtěla jsem si vařit teplou večeři, tak jsem zblajzla studenou tortillu se sýrem a byla jsem totálně šťastná. Jen mi bylo jasný, že další den bude fakt nepříjemný lízt do toho mokrýho oblečení a všeho...

Poznatkem dne je, že i do malýho přístřešku se vejde nekonečnej počet hikerů.