Den 8

V přístřešku ze známých spal jenom Joshua - Dan alias Flover, Machine a Bronto zřejmě spali v tom přístřešku před těžkým brodem. No, naštěstí ráno jen mžilo, takže vstávání do deště nebylo tak úplně hrozné. Ale lézt do mokrých bot a mokrého oblečení — to jsem zažila ve Washingtonu, takže člověk ví, že se pohybem zahřeje. A nebylo zas tak zima, takže cajk. Věděla jsem, že ten den máme před sebou jenom 16 kiláků na stopa a že mě čeká teplo, teplý hostel, postýlka, pivo, jídlo a všechno to kolem — sprcha, pračka a tak.

Ráno jsem se ještě domluvila s Joshuou, že když nebudu mít signál, aby mi hodinu potom, co dorazí, zavolal odvoz. Ale naštěstí to dopadlo úplně jinak....

Ráno, jak jsem pospíchala, abych byla co nejdřív v pohodlí po těch 9 dnech, tak jsem neměla ani chuť na snídani. Měla jsem asi tři gumový medvídky a vyrazila jsem bez snídaně. Najedla jsem se až v 6 večer.

Nakonec to místo 16 kiláků bylo 20 a tři moc pěkný brodíky. Na první brod jsem si radši sundala kalhoty, nechtěla jsem být celý den s mokrým zadkem - naštěstí to bylo v pohodě, po kolena... ale byly tam kluzký kameny, tak člověk nechtěl spadnout, protože s tím batohem by se nezvedl.

Jak jsem se těšila, že už půjdu konečně do civilizace, takže jsem ani nesvačila a najedla jsem se až v 6 večer v hostelu. Ani jsem vlastně necítila hlad, jenom ve 12 mě bylo trochu blbě od žaludku, jak se mi stahoval žaludek. Neměla jsem chuť na jídlo :)

Na Trailhead už mě čekal Trail Angel, který mi podal studený nápoje a gratuloval mě k překonání tý divočiny :)

Hned jsem hrábla po pivku, ale uvědomila jsem si, že v autě se nesmí pít alkohol, takže by musel čekat, než to dopiju. Sice by mi to trvalo jen pár vteřin, ale nechtěla jsem prudit, takže jsem to vrátila, vzala energeťák nasedla do auta. Dovezl mě přímo k hostelu pro hikery, kteří dokončují stomílovou divočinu nebo do ní nastupují.

Ten den jsem si všimla, jak psychika na trailu úplně odpoutává od reality a propadne tě někam jinam - mimo časoprostor :D Vstávala jsem po 5 ráno, vyšla jsem v půl sedmý... a najednou byla 1 odpoledne, vůbec jsem nechápala, kam se ty hodiny ztratily :D Poslední hodina - když jsem věděla, že mám už jen tři míle - byla nekonečná. Už jsem se těšila na sprchu, jídlo a pivo. Ta poslední část trasy byla fakt hrozná — bažiny, kořeny, skákání přes debilní šutry.

Trail Angel mě dovezl do hostelu Hiker Haven, který je nejvymazlenější místečko pro hikery. Přivítali mě tam strašně milí lidé. Je to komplex asi 3 baráků, kde v jednom žijou a zbytek je pro hikery. Je tam krámek se vším možným hikerským vybavením, pak je budova s pračkama, sušičkama a maj tam skříň s hadrama, kde si vezmeš Havajskou košili a tepláky po někom, který si oblíkneš, dokud se ti to nevypere a nevysuší... Úžasně praktický, protože minule jsem se oblíkala do Goráčovejch kalhot a bundy :D

Pak je velkej guest house, kde maj různý pokoje - po 2, po 10... já byla v tom velkým, kde je víc hikerů... a vyšlo mě to celý na 40 dolarů + $5 za praní i s odvozem :)

Maj tam saunu a společenskou místnost s hudebníma nástrojema :) Jak se říká, že co Čech to muzikant - tak hovno - co Američan to muzikant :D Tady každej na něco hraje - třeba ten Bronto z naší skupiny hraje v nějaký kapele na basovou kytaru... a Machine (co si včera málem zlomil ruku) píše básně :)

Pak je tu velká kuchyň - Americká - zaprasená - kde si můžeš uvařit. A za 11 dolarů ti udělaj snídani - můžeš si vybrat vegetariánskou, veganskou, gluter-free... ale mě americké snídaně nechutnají, tak jsem si radši jsem si koupila salám, bagetku, cibuli a hlavně zeleninu, který tu neholdujou.

Dávám hádat co jsem udělala jakou první věc, když jsem dorazila do hostelu:

a) zavolala jsem rodičům

b) šla jsem se osprchovat

c) šla jsem na pivo

-

C je správně :D Pak jsem se šla osprchovat, dala prát věci a rodičům jsem vlastně nevolala... ale volala jsem Bédovi :)

Po všech nezbytnostech jsem si šla do města vyzvednou cedulku na batoh, takže jsem oficiální AT hiker :) Paní byla hodně hovorná, takže mi dala dost rad okolo trailu - který jsem z povídaní Pavla Sabely nějak trošku pozapomněla nebo vynechala. Že se na trase nachází Pekelná míle - skoro lezecká sekce, upozornila na útočný jestřáby a na pár dalších věcí co se týče tohodle streče. Že tam je převozník jen od 9 do 11 ráno. atd...

Koupila jsem si sendvič v krámku a večer jsme seděli u ohně a povídali si o zážitcích ze sto mílového trailu. Když kolem 10 začali zpívat, šla jsem spát.