Den 6

Ráno to byla teda slušná rozcvička – nějakých 400 výškových metrů jenom do kopce. Ale jakmile jsem se dostala nahoru, bylo to odměněno úplně nádhernými výhledy. A to bude snad ještě hezčí výhledy než z Katadynu.

Konečně jsem měla signál, takže jsem mohla zjistit, co se děje doma. No, nedělo se nic :D

Vůbec ten den, ta etapa byla taková vzdušná – hodně nahoru a dolů, ale o to víc výhledů.

Během dne jsem přišla na jednu zvláštní věc ve svých skoro 40 letech. Představte si, že se dá čůrat ve stoje! Kdybyste to, holky, nevěděly, tak jo. Jde to úplně v pohodě a šetří to kolena. Takže poznatek pro budoucnost: "Trail tě naučí čůrat ve stoje. A jíst 3x denně věci, který vám nechutnaj a těšit se na to." :D

Musím říct, že ta druhá část tý 100 mílový divočiny mi přišla o dost těžší než ta první – mnohem větší převýšení, víc nahoru a dolů, málo rovinek, víc kořenů, víc bažin a hlavně začaly docela nepříjemné brody. Bylo znát, že to pak není pro koně, kočky nebo děti s kočárkem. Poslední asi tři míle před přístřeškem byly fakt zase docela lezecké. Musela jsem schovat hůlky a s kurva těžkým batohem na zádech jsem musela používat ruce/nohy.. Místama to bylo nepříjemný, dvojkový lezení.

Vyškrábala jsem se tam a myslela jsem si, že mám ještě dost času. Jenže když máš takovéhle vtipnosti na trailu, tak se i ty poslední dvě míle můžou protáhnout na dvě hodiny. Takže jsem na přístřešek dorazila v sedm večer. Na dálku už jsem slyšela smích - byla tam holčina z Dánska, takže kluci byli hlučnější než obvykle.

Holčina z Dánska byla taky fyzioterapeutka, takže jsme si spolu mohly povídat. Ale na nějaké dlouhé hovory to nebylo. Vstává se už ve čtyři ráno, takže se chodí spát fakt brzo, třeba už v osm. Pro většinu dospělé české populace naprosto nepochopitelné, ale ano, v osm už se chrápe.