Den 21

Jak to tak bývá, po sérii dnů neuvěřitelných veder, přichází týden deště a bouřek.

Přede mnou byl nejtěžší úsek z celé AT, stát New Hampshire – White Mountains - slengově „WHITES“. Whites jsou rozdělený na dva stretche (úseky). Každej je asi šestidenní, podle toho, jak jste rychlí (já teda moc ne). První přechází hřebeny Wild Cats a druhej přes Mount Washington. Na tom prvním úseku přes Wild Cats je vůbec nejtěžší a nejkrutopřísnější místo na Apalačský stezce a říká se mu Mahoosuc Notch – Hiker hell nebo Hell place. Je to vlastně dvojkový lezení. Mega krpál nahoru a pak dolů s plně naloženým batohem. Bylo mi řečený, že míli tam polezu 4,5 hodiny!!! Vlastně by bylo lepší to lézt ve dvou s lanem a jistit se, nebo aspoň abych to šla ve dvou s někým a navzájem si pomáhali… jenže já jdu už dva týdny úplně sama a nikoho nepotkávám - teda rozhodně ne ve svém směru (jdu na jih)….a má pět dnů v kuse pršet..

Rozhodla jsem se, že Wildcats úsek vynechán. Skipnu to a nastoupím rovnou na druhej hřeben s Mount Washington. Obě části jsou z města Gorham stejně daleko, takže se vyhnu složitému přejíždění.

Ráno jsem se vypakovala dost pozdě, asi až po devátý..no nechtělo se mi. Věděla jsem, že to bude těžký. Dala jsem si ještě zastávku přes město a koupila si starej dobrej Black Velvet, protože když vám je zima, jste mokrý, připosraný, ale víte že máte v batohu whisku…. tak vono se hikuje vždycky o kus lépe :-).

Za městem jsem začala stopovat a po chvilce mě vzal týpek, kterej se mi svěřil, že si myslel, že jsem bezdomovkyně. Se nedivím, bezdomovci tady vypadají docela podobně jako hikeři :-) = roztrhaný hadry i batoh, někdy stan, zasraný boty, celkově špinavý, zbídačený a stopujou :-). V tu chvíli jsem pochopila, proč mě některý auta objíždějí druhým pruhem a přidaj. Není to proto, že by nenáviděli hikery, ale proto, že si myslí, že jsem bezdomovec, feťák, nebo tak a něco.

No aspoň se mi vyjasnili pojmy tady v tý Americe.

Týpek mě vysadil na trailheadu a já mohla vesele stoupat do White Mountains. Ještě jsem pro jistotu dole na parkovišti sežrala svoje dvě broskve, páč to přece nepotáhnu do toho kopce.

Přede mnou nečekalo ten den mnoho kilometrů, ale mělo to být kurva do kopce. Přes 1000 metrů vejškovejch, takže žádná prdel. Ale já už jsem docela vycvičená. Naštěstí úplně nechcalo, jenom mžilo a stoupalo se pěkně.

White Mountains jsem extrémně chráněný a voharovaný (s tou ochranou to Amíci fakt přeháněj, naši Krnapáci futrál). Takže platěj trochu jiný pravidla než doposud na AT. Nemůžete se plácnout vedle trailu, kdekoliv vás napadne. Povoleno je spát pouze na chatách, nebo na oficiálních kempovištích, který tu nejsou.

Můj plán byl proto dojít na první chatu Madison Spring Hut, kam jsem dovalila po šesté hodině večer, takže 7 hodin stoupání a asi 1300 vejškovejch.

Tady ty chaty mají takovej svůj vlastní zvláštní režim. Pokud chcete na chatě přespat, musíte si místo dopředu zarezervovat a není to vůbec levný... asi více jak 60 dolců se snídaní i s večeří, sprchy tam nemají.

Anebo pokud jste správně vyčůranej Čech, AT thru-hiker (ten co jde celou apalačskou v kuse), máte možnost se na chatě zeptat, jestli nepotřebují pomocníky. A pokud máte štěstí jako já, nechají si vás na chatě jako pomocníka s nádobím, na vaření či uklízení. Můžete bezplatně přespat a ještě dostanete večeři. Takže když jsem v půl sedmé přišla na chatu, byli jsme tam jediný dva AT hikeři (já plus Snow Man) a mohli tam zůstat zadarmo. Pokud se vám nepodaří přijít a zůstat „work and stay“ (jako já) můžete stanovat poblíž chaty - za malý příplatek 10 dolarů.

Když jsem přišla, tak šok. Na cestě jsem nepotkala vůbec nikoho, ale chata byla totálně nabušená a rozdávala se zrovna večeře. Panovala veselá nálada. Na tědlech chatách mají asi tradici, že se hosti nejen nají, ale i pobaví. Po večeři byl raport služebnictva. Každej se svým stylem představil a hodil vtípek o svém životě a jak se dostal na chatu.

Následně jsme my dva AT hikeři dostali talíře a mohli jsme se dosyta nacpat zbytkama po hostech. Zbylo toho fakt hodně. Kaše, zelený fazolky a cosi zapečeného ...asi zbytky ze včera, ale sere pes... Je to zadarmo a je to jídlo! Pak jsem dostala za úkol vyšůrovat tři poličky v kuchyni. Až byla společenská místnost prázdná, mohla jsem se uvelebit pod stolem a jít spát, což bylo naprosto perfektní, protože venku pršelo a mělo celou noc. Spát v suchu na chatě je o mnoho lepší, než venku a budit se do mokrého rána a balit mokrej stan.