Den 22

Ráno bylo hnusně...nečekaně :-(. Mlha tak hustá, že se mi přelejvala přes nohy. Trochu jsem začala chápat, proč se tomu tady říká White Mountains :-). Pršelo, ale ještě jsem nebyla durch. Za deště do kopce cajk, ale dolů to klouže jako svině. Škrábala jsem se asi 4 hodiny na Mount Washington, což je největší hora Whites a New Hampshire. Na vrcholu měla být hospoda...takže těšeníčko na pívečko.

Když jsem byla asi půlkiláček pod vrcholem, tak se znenadání objevil zprava vláček?? Plnej turistů?? Přeplněnej lidma, kteří mi mávali jako o život. Mávali, smáli se a měli radost, že vidí nějakého připitomělého turistu, který se v tom Mordoru a zkurveným počasí, škrábe jako debil nahoru. Pěšky a ještě s těžkým batohem. Se vlastně divím, že si mě nahoře nefotili :-).

Docela mě to nasralo a moje morálka se vyskytla na bodu mrazu. No což, však mi to na Sněžce máme taky tak, dokonce z obou stran - polský i český.

Na vrcholu se na pidi sekundu projasnilo a já se vyfotila u vrcholovýho sloupu - vejška asi 1600 m.n.m. jako naše Sněžka. Pak mířím rovnou do hospody na vrcholový pívo + trochu se usuším a zahřeju. Bohužel voni v tý restauraci vůbec ale vůbec žádný pivo neměli a nemají ????!!!!

Blbá restaurace! Blbej stát New Hampshire! Blbá Amerika, když na nejvyšším kopci nemají ani kousek piva. Na to zrovna dneska nesere pes, dneska hodně nasral pes!

No nic. Za ušetřený peníze jsem si dala čili hot dog a pořádně se nadlábla. Trochu jsem se rozehřála a s morálkou pod psa jsem razila na další chatu Mizpach Spring Hut.

Není to tak daleko, ale jdete fakt pomalinku, šlapete po skále nebo přes velký balvany a klouže to. Celej den pršelo a mlha. Když jsem ve večerních hodinách dorazila na Mizpah Hut byla jsem docela ráda, že už pro mě nebylo místo jako „work and stay“. Rovnou jsem si mohla jít postavit stan, ohřát večeři a zachumlat se do spacáku.