Den 24

A tak skončil můj slavný pobyt ve White Mountains. Vydržela jsem to necelé tři dny. Utekla jsem odtamtud s křikem a připosraná.

Z hostelu jsem se za darmo nechala hodit na trailhead. Vůbec jsem nevěděla, jestli jsem schopná s tou úplavicí hikovat dál. Na trailu se mi udělalo špatně od žaludku a chtěla jsem zvracet. I když nebylo co - radši jsem nesnídala.

Nastoupit do treku nebo jet do dalšího hostelu? Vyhrál plán A. Jsem kolenovrt.

Další přístřešek jen 16 km. Sice hodně do kopce, ale cestou do kopce se lépe zvrací.

Nebylo to tak hrozný, naládovala jsem se živočišným uhlím, ty střeva se trošku zbrzdily.

Hlavně jsem napakovaná obrovskou rolí toaleťáku, což mi dodává mimořádnou odvahu.

Naštěstí se počasí i střeva umoudřili. Nahoře jenom mlha. Já se těch výhledů na AT nikdy nedočkám. Zelená tma až do konce. A kdyby náhodou hrozil výhled, tak prší.

Těsně před sheltrem byl můj první trail magic na trase. Jak já říkám byl mrtvej – bez fyzických osob. Jenom krabice se sodovkou a tyčkama, ale věřte, že to fakt potěší. Zahřeje to srdíčko. Někdo jenom kvůli vám, donese něco někam a zadarmo!

Na sheltru jsem byla už ve čtyři hodiny. Zdá se to brzo, ale byla jsem grogy, takže si ráda odpočinu a privy (suchý záchod) 100m.

Navečer zase začalo cedit a já byla ráda že jsem schovaná a nemoknu. Uprostřed lijáku přiběhli dva NOBO hikeři, takže jsem si měla s kým povídat. Jeden šel AT už po páté – pokaždé, když se vrátí jako voják s mise.

V noci jsem na toalety odbíhala dvakrát - slušná noc. Jsem měla strach jít potmě 100 metrů na latrínu, ale máte smůlu, když máte průjem. Do spacáku to přeci pustit nechcete - medvědi nemedvědi.