Den 23

TextNo to byl slejvák už od rána! Naštěstí jsem z Washingtonu (loňská část PCT) tak vycvičená, že si umím vše do puntíku sbalit rovnou ve stanu. Neprodyšně izolovat a vystoupit ven, až v tý poslední fázi, kdy potřebujete jenom sundat stan a vypadnout. Kdo nezažil, nikdy nepochopí, jaký je, se ráno oblíkat do totálně mokrejch věcí. Je to parááááda!

Cílem bylo dojít na další chatu Zealand Falls Hut a zase zkusit work and stay. Bohužel počasí se tak zhoršilo, že mi překazilo plány.

Ráno pršelo, pak začalo regulérně ..cát, potom přišla průtrž, lilo jako z konve, jako by vědo na vás otočil.

Když už se zdálo, že to nemůže být horší, přišla bouřka. Nastalo peklo. Hromovalo každou deseti-vteřinu a lítaly blesky. Kopec holej a trejl vede po vršku. Lezete po čtyřech, modlíte se.

A bylo to ještě horší, protože jsem do toho trpěla akutním průjmem!

Ano, zkuste si to představit! Mokrá z předešlého dne, ..čije, bouří se, a vy máte hnačku jak víno. Větší parádu jsem v životě nezažila. To se prostě nedá...to se nedá vyprávět. Ultrahell.

Ke všemu tomu jsem byla v národním parku, všude cedule, že nesmíte opouštět trail ani na krok! Všechno tak strašně chráněný, kytičky tam jsou posvátný. Šutříky kolem trasy - větrama vošlehaný, zimou umístěný na speciálních místech, co je tam příroda a počasí léta montovala a vy byste to všechno zničili. A já jsem co deset minut odbíhala někam stahovat kalhoty! Kytky nekytky.

Na konce se stalo nevyhnutelné. Došel mi toaleťák. A to byla poslední kapka. Vyřízená, dehydrovaná, zdělaná z podoby, mokrá jak debil, jsem se rozhodla, že už na to tady ..eru! Zdrhám k první silnici někam na stopa a jedu kamkoliv do .rdele, kde budou mít toaleťák.

V jednu chvíli jsem začala potřebovat čůrat a říkala jsem si, že kdybych to pustila do kalhot, tak by to bylo úplně jedno. A pak jsem si uvědomila, že když mám ten průjem, tak by to nemuselo dopadnout dobře. Radši jsem se šla vyčůrat normálním stylem s kalhotama staženýma ke kotníkům.

Bylo veliký štěstí, že jsem se takto rozhodla!

Já vím, teď už je to delší doba, ale pořád mě mrazí, když si vzpomenu, jak mě ten déšť studil na holý zadnici. Brr.

White Mountains neuvěřitelný zážitek. Všem doporučuju.

Po dvanácté hodině jsem se dostala k silnici, naprosto zmrzlá a zubožená a vystrašená. Začala jsem stopovat.

Asi deset minut po mě, vyběhli z lesa dva kluci, ve stejným stavu jako já. Pomalu líbali silnici, protože si nahoře prožili peklo.

Na parkovišti měli autíčko a začali se převlékat do suchého. Světe div se, nevěnovali mi jediný pohled. Já jako kráva, ve všem mokrým, stála před nima a stopovala, doufala, že mně někdo doveze tam, kde bude sucho, teplo a hlavně záchod.

Kluci naskákali do auta a bez mrknutí oka odjeli někam do řiti. Stejným směrem, ve kterém jsem stopovala. Na...rat jim přede dveře kreténům!!! Shořte!

No nic, mělo to tak být. Nebo si třeba mysleli, že jsem bezdomovec, ...bůh ví.

Pán bůh, tedy vlastně Ježíš, nade mnou stál, protože dost dlouhou chvíli mi nikdo nechtěl zastavit. Pak najednou v protisměru brzdí auto a řidič na mě mává.

„Čekej! Já se otočím a jedu pro tebe!“

Ano, týpek, kterej jel úplně na druhou stranu, se otočil a nabral mě a zeptal se, kam chci svézt.

Když jsem mu řekla kam, vůbec nevěděl kde to je. Zadal jsem mu to do navigace a jeli jsme.

Týpek mě vezl asi 45 min k hostelu za slušnou cenu s pračkou a full servisem. Cestou jsme potkali auto, který mělo na zadní SPZ napsaný POLANECKI???

Při vystupování jsem mu chtěla něco přidat na benzín a poděkovat, nic nechtěl. Prej ať děkuji jenom Ježíšovi, že on mi ho poslal. Takže pane Ježíši, ještě jednou děkuji!