Den 62

Žiju.

Od benzíny stopuju do města Front Roayal.

Mám v plánu se busem trochu přiblížit k jihu. Třeba tam nebude tolik úchylů.

Za pár dnů přiletí do Atlanty Týna (bloncka, co má v ruce buďto saxofón, nebo řidítka) a půjde se mnou až do Georgie, tak abych to stihla.

Stopuju týpka s óóbřím černým autem. Sotva se vyškrábu na sedačku.

Řidič se hned ptá:

„Kolik ti je?“

Říkám: „ Sedmatřicet. „

Valí bulvy. Prej: „Tolik!!?? Vypadáš na dvacet.“ :-).

Co se mě má co ptát na věk??!! Nevím jestli se mám bát nebo jo. Tak snad zhodnotí, že jsem pro jeho sado-maso hrátky v kůlně za městem moc stará.

Vyprávím mu jak jsem špinavá, smradlavá a nemytá. Zve mě k sobě na večeři i do sprchy. Se smíchem odmítám.

Já mám na ty divnolidi nějakou smůlu poslední dobou. Ale je milej. Hodí mě kam potřebuju a ještě mi dá na sebe číslo. Prej kdybych cokoliv potřebovala… Mám štěstí na hodný úchyláky :-).

Nevím jak koupit jízdenku. Chtějí po vás telefonní číslo a jinej než americkej telefon nejde zadat. Nakonec tam naseru nějakou blbost a projde to.

V poledne odjíždím od Walmartu. Zase klasicky neviditelná autobusová zastávka. Schovaná, aby ji nikdo nenašel. Ale na mě si nepřijdou.

Prospím se a ve čtyři jsem v Blackburgu. Krásný univerzitní město. Proto sem jezdí autobus! Jinak americká veřejná doprava... víme jak.

Lyftem se dostanu zpět na trail. Tak teď už to mám asi jen 600 km k místu, kde se chci setkat s Týnou. To za deset dnů stejně nestíhám. Budu muset ještě někde popojet.

Ujdu pět kilometrů a na krásném místě postavím stan. Jídlo už věším automaticky. Krajina se tu změnila, je tu víc luk a větší stromy.