Den 69

Marion je úplně debilní zapadlá díra.

Nejezdí tady Lyft. Po dvou hodinách snažení to vzdávám a jdu na stopa. Furt: „Čekejte na potvrzení řidičem..“ A pak hovno.

Hmm proč nikdo nejezdí? Auto s nápisem Uber + Lyft jsem potkala zaparkovaný za městem s řidičem totálně sjetým. Co se divíš... Amerika.

Musím kompletně překopat dnešní plán.

Stopnu si mladýho kluka, odveze mě až do Damascusu.

Není to ani trochu kam jsem chtěla, ale nedá se svítit.

Damascus je na trailu. Konají se tu trailové dny (ne teď). Takové slavnosti hikerů AT. Většinou to bývá obří kalba a rozdávají se věci zadarmo.

Štráduju si to směrem na první kempiště a začíná pršet. Potkám starouška na tříkolce, za kolem táhne vozík se psem. Plive krev.

„Kampak jdete?“

„Jdu na nejbližší tentsite.“

„Víte že má přijít hurikán?“

„Ne hurikán?“

„Jo!“ Ukazuje mi mobil. A do sedinky! Co mě ještě dneska čeká??

„Můžete jít spát ke mně.“

„Jako fakt?“

„Jo mám tu ve městě hiker hostel.“

„A za kolik peněz?“

„Za donations.“

„Beru!“

Vezme mě k sobě domů. Nestíhám jeho jízdu na tříkolce. Mám pokoj sama pro sebe. Čistě povlečená postel. Ať si hurikán přijde.

Večeříme spolu. Jí bagetu s masovejma kuličkama (jedno z jídel, ze kterým mám stále prdel – kuličky - do bagety - jasně) a já mám čínskou polívku.

Kecáme o jeho životě. Je hodně nemocnej, prolezlej rakovinou. Bral dlouho drogy a byl ve vězení za kradení aut. Nyní píše blog.

Hostel není na FarOutu, páč měl nedávno konflikt s hikerem, co si stěžoval na jeho psa. Tak na chvíli vypustil.

Nechávám mu 20 dolarů.