Den 76

Žádnej medvěd nepřišel. Hmm pěkná mlha po ránu. Vypadá to úplně tajemně.

Za chvilku jsme na místní nejvyšší hoře. Mají tam takovou betonovou vyhlídku alá zkrácená verze stezky korunami stromů. Bohužel je totální hmla.

Vidím úplný hovno. Týno kde jsíííí?

Stejně jdeme nahoru, když už jsme tady a je to zadarmo...jako správný Češky.

Nahoře hovno, žádnej párek.

Začnou se tlačit davy turistů... mají to 400 metrů od auta a jsou totálně vyřízený, lapají po dechu. Támdle týpek, úplně rudej, bude potřebovat dýchání z úst do úst. Tady toho tu rovnou nechte ležet.

Hrůza Amíci nemají žádnou fyzičku… Není se čemu divit, nehnou prdelí, všude autem a zelenina je pro ně sprostý slovo.

Pomalu se nahoře začne vyjasňovat. Objeví se výhledy. Fotíme jako o život. Bůh stezky nám požehnal!

Pod vyhlídkou svačíme, mě totálně prudí čmeláci. Ještě pořád mě bolí poštípané lýtko. Mám z nich strach. Týna si ťuká na čelo... se jí to ťuká, když není poštípaná.

V protisměru potkáváme denní turisty, pán intenzivně zvoní rolničkou. O kus dál je na trailu čerstvý medvědí… Pak další a další. Fotím si je. Jsem pro to úchyl? Ne, fotím to pro Miloně (profesor biologie).

A pak to přijde… první medvěd, druhý medvěd, třetí medvěd. Ani jednoho Týna nespatří. Ale podělaný jsme obě. Slíbíme si za každýho medvěda a chřestýše pivo.

Ten poslední byl fakt velikej, automaticky začnu zpívat... “Když sever válčil s jihem...“ Týna se přidá.

Hulákáme až na šelter. Ten je plnej. Zpovídá nás rengerka, zda-li máme permity. Já ho nemám vytištěný, ale je s ní rozumná řeč. Včera ji v přístřešku vysíral medvěd, musela na něj použít pepřák. Večeříme hodně potmě.