Den 1: Porto - Vila do Conde

Posledních čtrnáct dní jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Práce jela na autopilota, hlava balila batoh. S Béďou jsme byli už tak vyhořelí, že by nás mohli použít v katedrále Svatého Jakuba jako kadidlo, a na Camino jsme se těšili jak na smilování boží.

V den D se snažím nedávat najevo, jak moc mi je všechno tady u prdele. Vánoce obzvlášť.

Na letišti nesmí chybět tradiční plznička. Dávám si ji sama, protože Béďa už dávno spí rozložený na sedačkách. Vstávali jsme ve čtyři ráno, na letiště jeli MHD z domova, ať nikoho neobtěžujeme. Všechno správně, jen někdo to nevydržel. Tak nasávám sama pivo, nebo už budoucí atmosféru Camina.

Přílet v 15.00. Camino vede kousek od letiště, takže se ani neobtěžujeme zajíždět do města a míříme rovnou na trasu. Hned za letištěm je železářství. Napadne mě, že by tam mohli mít malý nožík – přece jen jsme si brali jen palubní zavazadla, takže nůž zůstal doma.

„A hlavně vývrtku,“ připomíná Béda.

Za čtyři ečka mi prodávají starý švýcarák s vývrtkou. Soudím, že ho tam zanechal jiný poutník, který už měl dochozeno a vracel se zpátky na letiště. Takovej malej „hiker box“ v železářství.

Po celoročním shonu a nekonečné práci se těšíme, až konečně upustíme páru. V prvním supermarketu kupujeme víno – a Béda ho obratem rozfláká v batohu. Do obchodu už podruhé nejdu, takže nákup přebírá on. Tentokrát bez nehody, ale opravdu jen prozatím.

Jakmile dokoupíme, řádně si přihneme a život se na chvíli zdá snesitelný, začne pršet. A pak prší dál. A ještě chvíli. A pak znovu.

Prší pořád. Z cesty máme úplnou tužku, není vidět vůbec nic. Déšť mi jde přímo do ksichtu. Pak se to ještě zhorší – začne regulérní liják a my jsme oba během chvilky úplně naskrz. Brodíme se kalužemi a auta nás bez zaváhání kropí ze strany. Žádné slitování. Každou chvíli sprcha navíc.

Nepromokavé kalhoty jsem si nevzala… opravdu jsem si to takhle nepředstavovala. Béda byl chytřejší, bohužel je má hluboko sbalené v batohu :-).

Po šestnácti kilometrech dorazíme do Vila do Conde – albergue Santa Clara. Vypadá to jako tělocvična s palandami a gumovými matracemi. Jsem úplně, naprosto hotová. Sundám ze sebe durch mokré oblečení… prý tu mají sušičku, ale pak se dozvíme, že nefunguje. Paráda. Protože do rána vám v tomhle vlhku věci neuschnou a nasoukat do mokrého oblečení je vyložená mňamka.

„Sprchovat se nejdu, sprchovala jsem se cestou,“ povídám Bédovi. Vidí to podobně.

Necítím se úplně jako happy poutník. Třesu se zimou. Jsem neschopná pohybu. Zimnice. Klepu se pod spacákem. Ty gumové postele strašně kloužou. A jako bonus se nečekaně celou noclehárnou rozjede chrápání – stereo efekt, z více stran najednou. Špunty do uší přítel nejlepší :-)