Dneska bude den pod Camino, úplně to cítím v kostech. Princezna se nevyspala.

Celou noc jel v místnosti fukar, takže bylo krásné teplíčko a věci mi docela doschly. Navěsila jsem si je nad sebe na prázdnou postel nade mnou a vytvořila si tím elegantní antišmírovací zábranu.

Kupodivu jsem i přes to všechno spala jako poleno. Jen k ránu jsem byla vzhůru, ale to je u mě normální – doma vstávám kolem páté. Zřejmě pozůstatek z minulého života, kdy jsem byla pravděpodobně řezník a vstávala na porážku. (Mám tokový zvláštní koníček, ráda stahuju a bourám zvěřinu, divočáky obzvlášť.)

Posledních čtrnáct dní jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Práce jela na autopilota, hlava balila batoh. S Béďou jsme byli už tak vyhořelí, že by nás mohli použít v katedrále Svatého Jakuba jako kadidlo, a na Camino jsme se těšili jak na smilování boží.