Den 2: Vila do Conde - Marinhas

Kupodivu jsem i přes to všechno spala jako poleno. Jen k ránu jsem byla vzhůru, ale to je u mě normální – doma vstávám kolem páté. Zřejmě pozůstatek z minulého života, kdy jsem byla pravděpodobně řezník a vstávala na porážku. (Mám tokový zvláštní koníček, ráda stahuju a bourám zvěřinu, divočáky obzvlášť.)

Od čtyř hodin slyším za okny pořádný ryk a přemýšlím, co to může být. Cestou na záchod vykouknu z okna a vidím trhovce, jak staví stánky. Chudáci – v naprosté tmě už od čtyř ráno skládají celý trh.

Až budeme odcházet, chci se tam jít podívat. Když už mě vzbudili, ať z toho aspoň něco mám.

Albergue se musí vyklidit do půl deváté… jsem z toho docela v šoku. Teď už chápu, proč tu všichni vstávají tak brzy. Mně to osobně nevadí, ale myslím, že pro spoustu lidí by to mohl být slušný problém.

Snídají tu jen Korejci. Paní se snaží komunikovat, pán vůbec – ani pozdrav. Zřejmě umí anglicky úplný hovno. Slyšela jsem, že jistá „nevychovanost“ je u Korejců vlastně normální, tak to beru sportovně. Snídají vejce natvrdo a strašně mlaskají. Mám z toho hroznou legraci. Trhá mně to uši a je to docela nechutný. A pak mi dojde, čemu se vlastně směju. Před chvílí jsem se totiž před nimi hezky od spoda vysmrkala – což je v Koreji projev krajní neslušnosti. Takže kdo je tu teď vlastně to hovado, že jo.

Odcházíme po osmé. Já snídala, Béda ne – programátoři prostě nesnídají.

Procházíme se trhem a je to zážitek. Miliarda zeleniny, ovoce, květin… nebo je to jídlo? Pak ryby, salámy, sýry… a zbytek už je taková ta poctivá tržní veteš, bez které by to nebylo ono.

V Póvoa de Varzim konečně přicházíme k oceánu a je to zážitek. Obrovské vlny – na tom by se nedalo ani surfovat, jak se to hned láme, padá a tříští, dělá to děsnej rachot. Vydržíme se kochat aspoň deset minut a pak se jdeme kochat ještě do hospody.

Hospoda je sice přímo na pláži, ale výhled nulový. Před okny je navezený písek, aby je chránil před nečekaným příbojem. Občas jim to asi stejně šlehne až do města. Každopádně pivko dobrý, nálada lepší a my šlapeme dál.

Jo mimochodem Béda rozflákal v batohu další flašku vína 🙂

Úplnou náhodou v 11.45 procházíme kolem Restaurante da Praia. Vaří až od dvanácti, ale to vydržíme – holt si dám jedno pivo navíc dopředu. Před námi se mezitím stihnou pohádat dvě servírky. Podle mě ta mladší sjíždí tu starší za to, že se fláká a místo pomáhání v kuchyni kouří před vchodem.

Prozřetelnost nás políbila, protože jakmile padne dvanáctá, hospoda se okamžitě zaplní. My dostáváme jako první. Od stolu máme úžasný výhled na oceán. Béda si dává steak, já jdu do ďasa s krevetami.

Jako přílohu tu ke skoro všemu dostanete rýži s hranolky – někdy klasické, jindy ve tvaru lupínků – případně brambory. A ke všemu samozřejmě zadarmo chleba, někdy i s olivami.

Mlaskáme si tak nebesky, že by i Polrajch zahodil zástěru, sedl si k nám a chtěl přesně to samé. Dvakrát.

První restaurace po cestě, skvělé jídlo, super výhled a cena kolem dvanácti éček. Takhle má Camino chutnat.

Super dnešek – neprší, svítí slunce a poprvé mám pocit, že nám celý den nebude moknout zadek.

Béda má dokonce krátký rukáv, já tak odvážná nejsem. Batoh mám nacpaný nedosušenými věcmi ze včerejška. Kluci tvrdili, že sušička nefunguje. Jeden samostatný poutník – já ho v duchu pojmenovala bývalý perníkář (pravděpodobně kvůli tetování) – se s Bédou snažili sušičku zprovoznit, ale marně. Věci po vyndání pořád mokré, naděje nulová. Já si osobně myslím , že to bylo tím, že kluci sušičku obsluhovali v životě úplně poprvé. (Beďa: kdybys nekecala! Doma ji používám běžně... a tys to měla ráno nastavený úplně stejně jako já večer 😛)

Až ráno, když jsem kvůli tomu vstala, sušička najednou začala normálně sušit. Sama. Bez kouzel. Takže buď měla noční pauzu, nebo jsou kluci kokoti.

Spaní v albergue v Marinhas. Hasíme to rovnou do postele, protože už padá tma a energie je na nule. Po cestě jsme se sice dost flákali po hospodách, ale bylo to krásný a vůůbec bych neměnila. Oproti včerejšímu dešťovému masakru byl dnešek vyloženě wellness na nohách.

Asi sto metrů před albergue nás ale zastaví paní v autě a sdělí nám, že jestli tu chceme bydlet, musíme nejdřív zpět k hasičům. Tam se zaregistrovat a zaplatit. No jasně! To mám logiku. Hasiči jasný! Takže se otáčíme, pochodujeme zpátky a snažíme se tvářit, že je to úplně normální součást večerní rutiny.

Cestou zpět se jen tiše divíme, jaký tady mají systém. A něco mi říká, že tohle byla teprve zahřívací disciplína.

Po zdlouhavých a složitých instrukcích dostaneme dokonce náramek s dvaceti místným kódem od dveří. High-tech jak blázen. Když už konečně najdeme ty správné dveře, kam se má kód zadat, samozřejmě nefunguje.

Béda to zkouší dál a dál, systematicky, trpělivě, programátorsky. Já mezitím zahajuju Zuzčin způsob – prostě začnu mlátit na dveře. Co kdyby byl někdo doma, že jo.

Otevře nám Korejka 🙂 A sdělí nám, že kód nefunguje 🙂🙂🙂

Upřímně nevím, jak dlouho by to Béda zkoušel, než by mu došlo, že řešení existuje i mimo klávesnici.

Možná by tam ten kód zadával dodneška. Zabušit na dveře by ho ani nenapadlo – spíš by se naboural do systému a přepsal kód, než aby použil tak primitivní řešení.

Albergue obrovské, velký obývák i s počítačem. K večeři tlačím točeňák čorýza – je to mňamka.

Noclehárna stejně velká, zase gumové postele. Tentokrát jdu spát rovnou se špuntama v uších – poučený poutník, to je jistota.