Cesta do USA

A tak začneme s nějakým vyprávěním.

To, že na Pacifickou hřebenovku je strašně moc přípravy a musíte si našetřit dostatek peněz, to jsou dva takové stěžejní body, které by si každý předtím, než začne uvažovat, že vyrazí, měl uvědomit.

Já jsem vlastně začala s přípravami hned, jak jsem dokončila „SNPéčko“ a už jsem si začala dost šetřit. Ale já mám to plánování jako koníčka, takže pro mě to vlastně každý den, to zaobírání se tímhle, byla docela taková zábava. Mě to bavilo, naštěstí. Všechno se mi tak nějak povedlo zařídit a samozřejmě, jak se blížil odjezd, tak 10 dnů před odjezdem jsem jako vždycky před mým velkým podkováním, dostala děsnou „sračku“. Ale na to jsem zvyklá, že jo, akorát teda poslední den v práci v pátek, než jsme odjeli na Huťku, jsem začala i zvracet, takže to fakt nebylo úplně nejnepříjemnější.

Na Huťce jsme oslavovali můj odjezd, všichni se se mnou rozloučili, bylo to fakt strašně krásný. Akorát z Huťky jsem si teda přitáhla pekelnou rýmu, kašel, bolest v krku a teplotu. No děs běs. A to jsem si říkala, že už to horší než ten průjem a blití být nemůže. Jo může! Vždycky to může být horší. Takže poslední dodělávky a zařizování s teplotou a s bolestmi kloubů, to je teda strašně krásný.

Ve středu večer jsme vyrazili s Bédou vlakem, že přespíme v Praze, protože můj odlet byl v 7.20, to znamená minimálně dvě hodiny předem na letišti a v Praze. Takže bylo výhodnější přespat v Praze. Ráno jsme teda i tak museli v půl třetí vstávat. Naštěstí kousek od jeho kanclu je docela dobrý spoj na letiště, vlastně přímý spoj, takže to bylo v pohodě.

Odbavení proběhlo v pohodě, jenom jsem pak trošku dostala hysterák, že jsem si v batohu zapomněla sluchátka a že jim nějak bude vadit můj vařič, ale naštěstí batoh doputoval bez sebemenšího problému až do San Diega.

Let do Londýna byl fajnovej, krátkej. A to bude asi tím, že byl krátkej, tak byl fajnovej. V Lonýně jsem měla tři hodiny čistého času na zevlování. V půl deváté ráno jsem vyhledala na letišti nějakou tu jejich speciální anglickou hospůdku, abych si dala Guinness. Našla jsem právě úplně úžasnou. Bylo hned vědět, že je britská, protože měla kolem sebe tisíc britských vlajek. A světe div se, ráno byla plná. Jo, chápu, že byla po ránu plná lidí na snídani, ale ona byla plná lidí, kteří už prostě měli pivo nebo víno a chlastali. Zaplula jsem do ní a řekla jsem si, ANO sem patřím. Myslela jsem si, že přijde servírka a ono furt nic. Mě zmátlo, že na stole byly jídeláky. Kdyby tam nebyly ty jídeláky, tak je to jasné, že si musíte naskenovat QR kód, který byl na stole a online si všechno objednat a zaplatit a oni vám to jenom přinesou.

No a pro pivo si chodíte naproti na bar, kde mají asi, já nevím, mám to vyfocené, 30 možná víc druhů piv. Takže bylo z čeho vybírat. Já jsem se těšila hlavně na ten Guinness a byl teda vynikající.

Výborná hospoda. Kdyby tam nebylo tak draho, protože je to na letišti, tak bych tam chodila nasávat docela často, protože je strašně fajnový a zajímavý koukat se na ty lidi, co přes Heathrow cestují. Tibetští mniši s vyholenýma hlavama a v oranžových hábitech, Indové s turbanama, Židi s jarmulkama, muslimové s těma pašminama. No fakt zajímavý sedět tam klidně celý den a čumět po lidech.

Po dvou pivech jsem se vydala hledat, kudy to vlastně budu odjíždět, startovat, abych pak někde nezmatkovala. Naštěstí to tam mají docela dělaný jak pro blbce. Na to, že je to tak velké letiště, to nebyl žádný problém.

Akorát teda, když otevřeli bránu na nalodění, se mi spustila strašně krev z nosu. Utíkala jsem na záchod a čekala, až to přejde. Bylo to dost stresující. Tak jsem si říkala, to snad není možné. Tak sračku mám, chřipku mám, teplotu mám, bolí mě klouby, unavená jsem, a ještě budu krvácet z nosu. A já přece z nosu nikdy nekrvácím! Nakonec to nějak přešlo a mohla jsem se nalodit.

Ale bylo to teda strašné, jedenáct a půl hodiny utrpení, bylo mi blbě, všechno mě bolelo, nemohla jsem dýchat nosem, nemohla jsem dýchat pusou. Do toho jsem každou hodinu chodila srát. Asi si určitě dovedete představit ty jejich kosmický záchody v letadle, každou chvilku všechny obsazené. Áaach jo. Zkoukla jsem čtyři filmy. Asi třikrát jsem tak trošku usnula, dokud mě neprobudil pád hlavy. Nějak jsem to prostě přežila, no. Jak jsem pak zajásala, že jsem v San Diegu, že už bude jenom dobře. Prdlajs!

Ještě jsem nevěděla, že mě čeká dvouhodinová pasová kontrola. Teda vlastně ne pasová kontrola, to byla vlastně jako kontrola víz na imigračním. Jednak na celé letadlo tam ti kontroloři byli asi jen čtyři, tudíž jsem přišla na řadu po hodině a půl šíleného čekání. Byl to asi Mexikánec a asi proto byl takovej protivnej. Musela jsem ukázat, kolik mám peněz na účtu a jestli mám dostatek peněz sebou. Tak jsem ukázala dolary. Potom chtěl vidět zpáteční letenku, tak to se mu vytištěnou taky ukázala. A jestli jako jdu sama nebo někdo se mnou, co dělám za práci a jak to, že si můžu dovolit na tak dlouho odjet, no docela se vyptával.

Jo a upozornění! Vypněte si data, než přistanete v Americe. Já jsem si je nevypla. A za těch 100 metrů od letadla k zavazadlům, jenom jak mi přišly zprávy nebo odešly, co jsem si přepnula režim letadla, tak mi to sebralo takových počet dat, že budu platit 1.500.

Takže zavazadlo jsem dostala, vízama jsem prošla. Mimochodem bylo už sedm večer místo pět. Tak a teď jenom najít místo, odkud mi jede bezplatný autobus z letiště do nějakého tranzitního centra. Odtud jsem se měla dopravit 105kou, která by mě odvezla za nějakých 10 minut k baráku, kde bydlí Skaut a Frodo. To jsou místní trail angelové, kteří ubytovávají skoro všechny hikery, kteří do San Diega přiletí z ciziny.

Nejdřív byl porod jenom najít místo, kde odjíždí autobus a modlit se, jestli vůbec jede, protože tam nikdo nestál. Měl jezdit každých 20 minut. Tak jsem 25 minut stála, čekala. Když už jsem to začala vzdávat, že si vezmu nějakého taxíka nebo ubra, tak naštěstí přijel. Docela se divím, že tady v Americe je všechno drahé. Tenhle autobus jel zadarmo a byli jsme tam jenom dva. V Čechách by byl narvanej.

Tak pokračování. Dojela jsem do tranzitního centra v San Diegu. Bylo krásně, zapadalo sluníčko, cesta kolem moře, plachetnice, v zálivu nějaké ty velké lodě, všechno moc pěkný a jen jsem dojela do toho centra, koukám, že autobus mi právě ujel. A další jede až za hodinu. A do toho tam mají úplně jiný systém než u nás. Tam máš číslo autobusu, víš, kdy jezdí, ale vůbec nevíš, kam jede. To prostě musíš asi vědět, i když nejsi místní. Nemají vůbec popsané zastávky té trasy. No, data jsem měla vypnutý, protože by mi to vyplácalo všechny peníze na účtu, takže jsem se nemohla podívat na internet a nebyly tam žádné informace. Bylo tam spíš strašně moc feťáků, alkáčů a bezďáků, takže úplně nebylo příjemné tam čekat. Chodila jsem tam furt do kolečka a dělala jsem, že nejsem turista, aby se na mě někdo z těch fetek nenalepil. No a nezbylo mi nic jiného než doufat, že ta 105ka prostě pojede někam směrem k tomu místu kde, bydlí Skaut a Frodo. Když se blížila hodinka odjezdu, už bylo teda večer a byla tma, tak jsem úplnou náhodou uslyšela české hlasy a za mnou byly dvě Češky, které přijely do San Diega prostě jen tak na návštěvu. Poprosila jsem je, jestli by se nepodívaly do Googlu, co mi jede na tu moji adresu. Tu zastávku jsem si naštěstí pamatovala. Seslal mi je tam snad Pánbůh, protože zjistily, že ta 105ka tam nejede a našly mi úplně jiný spoj vlakem. Nějakých 25 minut výstup a pak autobusem, asi 10 minut šest zastávek a dalších 10 – 15 minut pěšky k tomu Skautovi a Frodovi. Ofotila jsem si postup a doufala jsem, že to klapne. Holky mi koupily lístek na vlak, protože jsem nevěděla, jak to chodí. Díky bože za ně, ty mě fakt zachránily, jinak jsem dneska ještě někde v San Diegu a motám se tam jak vítr v bedně. No dobrý, vlak jsem trefila a pak jsem nějakou úplnou náhodou i trefila, kde je ta další autobusová zastávka. Ale nevěděla jsem, jak to chodí v autobusech. Naštěstí tam přišel nějaký mladý kluk, asi fotbalista a byl velice ochotný mi pomoct, protože to je fakt jako jiný systém. Tam se platí cashem. Musíš do takový krabičky, kterou má u sebe řidič, vkládat jednotlivé dolarovky. Ta cena je dva a půl dolaru a je jedno, jak daleko jedeš. Takže když nemáš drobný, tak máš smůlu musíš zaplatit tři dolary. A když je to zastávka na znamení, tak nemají ty knoflíky, jako v našich vlacích nebo autobusech, ale mají tam takový táhla.

S velkým štěstím a díky bohu jsem vystoupila na správně zastávce a podle mapy.cz jsem se krásně zorientovala a došla jsem v noci v půl desáté ke Skautovi a Frodovi. Samozřejmě už byli všichni ve spacácích, spali nebo se připravovali ke spánku, takže jsem nemohla tady nic moc podnikat. Vyčůrala jsem se, nalila si pití, roztáhla karimatku a šla jsem s ostatními chrápat šťastná jako blecha, protože to mohlo dopadnout úplně jinak.