Den 1: Rezek–Jelenka

Tak je to tu! První den na cestě. Jsem strašně zvědavá jaký to bude! Moc se těším a zároveň jsem podělaná strachy, protože prostě netuším, jestli to zvládnu...zda najdu odvahu!

Rozhodla jsem se pouť kolem republiky začít co nejblíže domova, ale ne zas tak blízko....vystoupat na hřeben Krkonoš by mi zabralo jeden celej den a já mám stále obavy, jestli to do začátku srpna stihnu ujít. Proto jsem si zvolila jako startovní bod Rezek....kousek od baráku a kousek od pohraniční stezky.

Z Rezku na Dvoračky se mnou šla podpůrná skupina a bylo to super! Hodně jsme se na Dvorajdách nadlábli - tak trochu jsem tušila, že se pár dnů či týdnů pořádně nenajím ☹️.

V plánu bylo dojít až k přístřešku pod Jelení Boudou. Bohužel jsem z Dvoraček odcházela hodně pozdě a už se to nedalo moc stihnout.

Pomalu mi začalo docházet, že příjdu za tmy, anebo to nestihnu vůbec. Napadlo mě se jít vyspat do lágru na Luční, ale vůbec jsem nevěděla, jestli tam mají otevřeno...přeci jenom ofiko se smí ubytovávat až od příštího týdne.

Když jsem míjela Sněžku byl nádhernej západ slunce, ale šíleně foukalo. Cestou nahoru jsem se držela co nejvíce u kraje, aby mě to nesfouklo z kopce dolů.

Docházela jsem v 10 večer po tmě a bylo to náročný. Cesta byla celou dobu hodně zasněžená a místy vytátá, takže jsem měla mokrý a zmrzlý nohy - vůbec jsem je nemohla ohnout ve stanu. Taky jsem sebou párkrát pořádně řízla o zem a na tom sněhu jsem se nebyla schopná s krosnou postavit - po každým pádu jsem si musela v leže na zemi odepnout batoh zvednout se a batoh znovu nasadit a zapnout. Jednou se mi podařilo při tomto procesu spadnout hned dvakrát. Jestli mě někdo pozoroval musel mít ze mě strašnou prdel. Ale mně do smíchu moc nebylo, už padla tma a já jsem se potřebovala dostat aspoň pod hranici sněhu. Na sněhu jsem spát nechtěla a přístřešek jsem vzdala. Minula jsem Jelenku a zamířila rovnou do lesejka pod ní. Chvíli jsem hledala plácek na stan, aby na mě nebylo z cesty vidět. Postavila jsem stan a okamžitě zalezla do spacáku, do kterýho jsem si dýchala, abych se co nejrychleji zahřála. Trvalo to dvě hodiny než jsem trochu rozmrzla.

Ráno v 6 hodin mě vzbudily hlasy procházejících lidí kolem.

"Hele stan!"

"No jó ty vole!"

"Franto, myslíš, že v něm někdo spí?"

Okamžitě jsem vystřelila ze stanu a začala ho balit a koukám - jsem 3 metry od cesty 😀️)))))). V noci mně ta vzdálenost přišla jako minimálně 30 metrů.