Tak konec, poslední den. Poslední etapa. Je mi smutno, domů se ani trochu netěším. Doma mě čeká jen bordel a uklízení. Nejradši bych zůstala pořád na cestě, spala na divoko obklopená přírodou. Bohužel to nejde, moje finanční zásoby nejsou nevyčerpatelné a člověk musí opět do práce. Od toho, abych se rozbrečela, mě drží jen představa, že si prací vydělám na další cestu.

Vzbudila jsem se jako dycky zase před pátou, ostatní vstávali až v sedm, nejdřív jsem se válela v posteli a pak hodinu bloumala po kempu, abych ostatní nerušila.

Tak nějak nastejno jsme se vzbudily, podstoupily ranní očistu a vyrazily bez snídaně směr nějaký bufet u Kristýny – holky si chtěly dát ranní kafe. Já kafe pít přestala před rokem, ale pivo si klidně dám…. Všechny hospody byly ještě zavřený – spíš to vypadalo, že právě zavřely . Tak jsme si to zamířily k penáči v Hrádku, kam měl dorazit Béda s rodiči. Rodiče mě chtěli pouze pozdravit a pokračovat dál do Krásné Lípy na kola, Béda měl v plánu semnou dojít až do konce. Na parkovišti mi prozradili, jak to bylo s tím nejsevernějším bodem a jak jsem všem svojí rychlostí překazila plány. Trhala jsem si vlasy. Už jsem chápala, proč se mě někdo pořád vyptává, kde budu tak asi za pět dní a nikdo nechápal, proč to nejsem schopná přesně říct. To si člověk, který nikdy nešel takovou dálavu, jednoduše neumí představit. Prostě jdete a je vám úplně jedno kde skončíte – tam kam vás nohy dovedou (pokud teda zrovna nehrozí bouřka s přívalovými dešti… to si radši vyhledám penzion nebo přístřešek). Ale většina přechodářů vám řekne, že neví kde budou spát zítra…prostě se řeší jenom aktuální den a zítřek je daleko a nezajímá vás. Myslím že by mi rozuměl každý kdo četl knihu moc přítomného okamžiku….Konec filozofování, bodlo by ranní pivko. No na mapě jsem objevila otevřenou cukrárnu i nalejvárnu, takže holky šly na kafe a my si s Bédou koupili pivo. Holky měly mít na večer odvoz domů, ale nějak se jim se mnou zalíbilo a domluvili jsme spaní v chatce v kempu a odjezd posunuly až do Harrachova.

V noci bylo nakonec dusno, člověk by rád vylezl ze spacáku a trochu se vyvětral, ale o to víc vás pak žerou komáři. Ahá, tak proto venku lítají ty netopýři jako splašený…mají tu hostinu. Když začalo svítat nad hlavama nám začalo strašně bzučet, jako kdyby se rojily včely. Rychle jsme popadli věci a přeběhli pod pergolu k Pytlákovi, kde jsme mohli v klidu vše pobalit.

Sakra zase všude slimáci, tentokrát naštěstí nenalezli dovnitř. Musím mít asi prdlou podlážku, protože je v ní ráno vždycky spousty vody, ještě že mám velkou nafukovačku, která mě od ní izoluje. Stan balim již klasicky celej mokrej, bohužel nikdy se cestou nedostanu k tomu, abych ho na sluníčku (když se objeví) dala vysušit, takže ho večer zase stavím úplně mokrej.

Ráno v šest přijelo auto, vylez týpek a šel rovnou k nám. Tak jsem se lekla, že to je nějakej lesák co nám jde vyhubovat… i když to není NP Český Švýcarsko, ale ještě pořád CHKO Labské pískovce a bivakovat v přístřeškách se může. Jenom se nás ptal, jestli tady v noci prošla skupina 11 lidí – takže jsme to potvrdili a řekli, že šli dál po zelený směrem na Ostrov. Prej tu maj nějakou akci - nějak se jim ztratili a nemůžou je najít 😀 Asi nějakej teambuilding nebo kurz přežití v přírodě – asi jim sebrali mobily a starejte se. Když už nás týpek probudil, tak jsme vstali a začali balit. Jarda mi ještě udělal kafíčko a dostala jsem přednášku odkud to kafe je – z Olomoucký pražírny a nejlepší na světě ☺️ Rozloučili jsme se a já byla ráda, že tam byl v noci se mnou i když chrápal a prděl. Kdybych tam byla sama, když přišla ta parta 11 lidí, asi bych měla docela nahnáno.

Ráno se mi teda vůbec nechtělo vstávat. Venku pršelo, ale musela jsem. Zamířila jsem rovnou do sprchy, protože jsem se na to večer trochu vykvajzla. Sprcha mi udělala krásně po těle a v 7 jsem vyrážela z chalupy. Ten týpek co nás večer obsluhoval byl boží – už všem připravoval snídani, usmíval se a popřál mi šťastnou cestu. Trošku jsem zalitovala, že jsem nezůstala na snídani, ale do 8 se mi fakt čekat nechtělo. Já dycky ráno trochu pospíchám, abych toho ušla co nejvíc do oběda. A taky se dost často budim brzo, takže bych tam 2 hodiny koukala do zdi. Myslela jsem, že to střihnu do Děčína do kempu a konečně si tam vyperu ty smradlavý věci. Ale v kempu pračku nemaj a v Děčíně jsem nikde veřejnou prádelnu nenašla… takže jsem se na Děčín vyprdla – zbytečná zacházka. Stejně jsem se chtěla podívat do Tisý a do Ostrova. Na Ostrov mam strašně krásný vzpomínky z dětství. Ostrov Čarodějů. Od tý doby jsem tam nějakejch 25 let nebyla, takže jsem se těšila. Cesta vedla po červený, ale protože bylo po dešti, mžilo a byla mlha, tak jsem se na to vyprdla a šla do Petrovic po silnici. Díky tomu, že jsem měla suchý boty se mi šlo o poznání lépe. Cestou nebyla žádná lavička, ani přístřešek a já už měla docela hlad, takže jsem si sedla na tyvek přímo u silnice a rozbalila snídani. Měla jsem konzervu tuňáka, ale nějakym nedopatřením jsem koupila tu, která se musí otevírat otvírákem, kterej nemam… Nějakej týpek na netu popisoval, že když se vám tohle stane, máte plechovku dřít o asfalt a ona se otevře. Já jsem se na to vyprdla – ještě si to všude rozfrckám. Dyžtak vyžebrám někde otevířák nebo ji daruju. Zbyla mě jen houska se salámem a musim říct, že se mi ten salám konečně po 50 dnech začal přejídat.

Ráno jsem vyrazila směr Moldava, Cínovec a dál… neměla jsem úplně cíl, že si zase najdu nějakej přístřešek. Ráno jsem začínala zase vysokou trávou, takže boty i kalhoty prodojený až po kolena. Ale zase musim říct, že ty louky na Moldavu bylo nejhezčí místo v celejch Krušnejch. S nádhernejma výhledama, kytkama, potokama… doufám, že to na těch fotkách bude poznat ☺️

Ráno Kristýna v 6 vstala a musela na autobus. Hrozně chcalo, takže všechno musela sbalit v tom největším dešti. Díky tomu, že má velkej a bytelnej stan, tak si všechno přetáhla k sociálkám a balila tam. V kempu jsme byli sami, takže nikdo nerušil. Vstala jsem s ní, abych se rozloučila, ale protože hrozně pršelo, tak jsem ještě zalezla do stanu a doufala, že to přejde. Naštěstí v 9 už jenom tak mžilo. Taky jsem balila na sociálkách… a přišla uklízečka. Zhrozila jsem se, že to bude jako minule v Ostravě – jak flákla s hadrem… strašně jsem se začala omlouvat, že tam balim a že jsem tam asi naťapala… a mile mě překvapila její reakce: „Jen si tady klidně dobalte, dyť já jsem tady od toho.“ Je super, jak na stejnou situaci může člověk reagovat úplně jinak…

Verča s Martou byly domluvený, že ráno odjedou s Jarčou. S Týnkou jsme ráno vstali a vyrazili sami. Bylo krásně, svítilo sluníčko a bylo krásně teplo. Konečně jsem si zase mohla vzít kraťasy. Šli jsem směrem Hora Svatý Kateřiny. Je to lesem, loukama, podél potoků… nejsou tam žádný extra výhledy, ale krajina je malebná. Je to pustinou. Kolem nic není, žádná hospoda ani pivo, takže jsme si všechno koupili a nesli sebou. Zase cesta uběhla, ani nevim jak. Ke konci už jsem dost zdržovala, protože ty bolesti celýho těla se dycky odpoledne zhoršujou. Já jsem trochu doufala, že postupně budou mizet, ale oni se spíš nabalujou a zhoršujou. Takže mě strašně bolej prsty - plný otlaků, krvavejch otlaků, puchýřů, ploska pod hlavičkama metatarzů – příčná klenba, hrany pat, pravej kotník, pod pravou lopatkou – zřejmě seklý žebro. Hlavně když potřebuju smrkat nebo kašlat, tak mnou projede taková bolest… Dneska se přidaly bolesti pravýho esíčka, takže úplná paráda… nikdo neřikal, že to bude jednoduchý 😀

Ráno jsme se vzbudili kolem půl sedmý, všichni krásně vyspaný – až na Verču, kterou budila ta omladina, která se kvůli dešti nastěhovala do místnosti vedle nás, kde pokračovali v kalení a dělali bordel. Mě to teda nevzbudilo… jen si vzpomínám, jak nám svítili do oken, když se v noci utíkali schovat před deštěm. Kdyby se s náma večer dohodli, že pokud začne pršet, šly by aspoň třeba ty holčiny spát k nám, tak není problém... ale takhle, když se opilí ve 3 ráno dobývali dovnitř, to bylo dost divný. Ráno bylo vidět, jak v malý místnůstce spí namačkanejch 12 lidí… dokonce někdo byl stále u ohně 😀 Takže tam asi seděli a nechali se zmáchat deštěm – asi drsňáci.

Ráno v 6 jsme se oba na stejno probudili a začali balit. Přeci jen jsme spali u někoho v přístřešku u chaty, takže kdyby se rozhodl přijet, nebylo by to úplně ono. Vyrazili jsme směr Boží dar, kam za mnou měly přijet Marta s Veronikou. Času bylo dost, takže jsme cestou udělali snídani a bratranec uvařil kafíčko. Čim víc jsme se blížili k Božímu daru, tím ukrutnějc narůstal počet lidí, co jsme potkávali. V Božáku nemohlo bejt volný snad žádný místo v penzionu. Potkávali jsme spoustu lidí na kolách, rodin s dětma, přechoďáků nebo turistů… ale i Pražáků co se jdou jen tak provětrat s kabelkou a psíčkem velikosti krysy.

Ráno jsme vstali, Béda pobalil věci a upaloval na vlak. Asi do deseti vteřin co zmizel za zatáčkou jsem uviděla bratrance. Takže se minuli o pár vteřin, ale co se dá dělat. Já jsem byla strašně šťastná z nečekanýho rodinnýho setkání. S bratrancem jsme se přivítali a pokračovali dál na jedno z nejkrásnějších míst v Krušnejch horách, což je Přebuzský rašeliniště a zaniklá obec Jelení.

Vyrazili jsme po modrý směr červená hřebenovka. Akorát v 11 jsme byli kousek od vesnice Luby. Byla to trochu zacházka, ale zašli jsme do hospody na oběd – a nabít elektroniku. Dál jsme pokračovali po červený na Vysoký Kámen, kde jsem věděla, že je krásná vyhlídka na skále. Bohužel celej den bylo mlhavo a mžilo. Dá se říct, že jsem téměř přehlídla i tu vyhlídku. Kousek před vyhlídkou jsme potkali Vencu, ale šel rychle, takže nám za chvíli utekl.

Ráno jsme vstali a čekala nás desetikilometrová cesta na nejzápadnější bod ČR. Je to tam strašně krásný. Cesta tam vede podél potoka a na konci je altán postavenej nad bažinou. Ve střeše je nouzový spaní pro 2-3 lidi. Moc jsme nespěchali. Béda měl těžkej batoh plnej jídla a mě po tolika dnech už hodně bolely nohly. Nebyly jsem nejrychlejší jednotka, ale věděli jsme, že ustat si můžem kdekoliv. Museli jsme po podobný trase zaze zpět do Aše. Začínal prodloužený víkend, tak jsem potkávali velké množství lidí jdoucích Stezku ČESKEM, nebo Via Czechia. Přímo na nezápadnějším bodě jsem potkali asi 5 lidí a dva cyklisty – otce se synem. Cestou zpět do Aše jsme potkali pětičlennou rodinu, která s náma spala v kempu. Taky obcházeli republiku, ale s malýma dětma prý velice pozvolně a po částech. Upozornili nás na nějakou štolu hned u cesty, tak jsme se kousek vrátili a vlezli dovnitř… bylo by to opravdu zajímavý, kdyby tam nějakou dobu nebydleli bezďáci a nenechali tam ukrutnej bordel.

Vstávala jsem v 5 ráno, protože jsem se nechtěla v koupelně potkat s těma dělníkama. I když jsem poctivě zaklepala, otevřela dveře na záchod – který se daly zamknout – koukal na mě seroucí ukrajinec.

Ráno jsem začala balit stan a díky štípajícímu hmyzu jsem se dostala až na rekordní čas balení – 20 minut 😀️ Rychle jsem vypadla na nějaký vyšší, otevřený místo, kde nebudou tolik štípat. Když už jsem tady, tak jsem se šla podívat na Dyleň. Byla to úplně zbytečná zacházka, protože tam vůbec nic není – ani vyhlídka, ani altán, nic. Jen vysílač obehnanej drátama.

Ráno jsem se vzbudila slunečníma paprskama. Krásně svítilo a altánek na Havranu byl hezky vyhřátej. Sice jsem se chtěla ještě chvíli válet, ale nechtěla jsem, aby mě tam našla rodina s dětma, jak se válim v altánku… takže jsem zabalila a vyrazila na cestu.

Na Pleši jsem se vzbudila do krásnýho rána. Honem rychle jsem pobalila, protože všude bylo spoustu komárů, muchniček a slimáků. Upaloval jsem dál. Neměla jsem úplně přesnej směr, hlavně někam, kde bude voda a nějaký zásoby. Ta pohraniční krajina je úplně pustá. Žádný baráky, žádný vesnice - žádná civilizace. Maximálně sem tam potkáte benzínku nebo free shop, kde prodávaj jen alkohol, cigarety, čokoládu a voňavky. Krajina je moc hezká. Liduprázdná. Potkala jsem i stromy ohlodaný od bobrů. Některý fakt obří, zajímalo by mě, jak dlouho to hlodal. Pak jsem viděla takový jakýsi bójky natahaný po obou stranách potoka. S  spojený drátem - jako by to měl bejt nějkej elektrickej ohradník. Pak jsem si na ceduli přečetla, že to je fakt elektrickej ohradník proti bobrům. Že tam kácej stromy, stavěj hráze a způsobujou záplavy, takže si s tim poradili takhle.

Ráno jsem se vzbudila a místo škovrů mě přívítalo na stanu spoustu bobků - který byly tvořený slimákama… a tentokrát nebyly jen zvenku, ale i zevnitř! Nechápu jak tam nelzli… asi jak pořád vstávám na záchod. Nevim čim to je, přes den skoro nečůrám, ale v noci musim aspoň třikrát. Při balení věcí jsem proto musela všechno řádně odslimákovat… a nejen odslimákovat, ale oni taky dost serou, takže jsem měla celej stan posranej! Doufám, že se ten stan dá hodit do pračky, nebo aspoň do čistírny, protože jinak jsem zvědavá, kdo by tam - kromě mě - ještě vlezl… Když jsem odslimákovala stan a sbalila ho, ty kluzký svině mi vlezly na jiný věci… a než jsem je odlimákovala, zase byly jinde! Takovej nekonečnej proces. Takže počítám s tim, že mam v batohu zabalenejch několik slimáků… Ty kurvy mi nalezly i do bot! Nejdřív jsem si hrála s myšlenkou, že je tam nechám a budou působit jako změkčovač - hlavně ve šipičce… ale takový hovado zase nejsem a poctivě jsem je z těch bot vyškrábala.

Ráno jsem se probudila krásně vyhajaná, jen mě trochu znepokojovalo hejno škvorů nad mojí hlavou… naštěstí byli zvenčí. Pršelo, ale spala jsem vedle altánku, takže jsem si mohla všechno v klidu a v suchu sbalit ☺️

Ráno jsem krásně vstala, vyhajaná i když pršelo, protožem spala - sice v předražený, ale chatce ☺️

Ráno jsem se vzbudila v pět a šla na záchod. V noci žádná bouřka nepřišla, ale na telefonu mi to ukazovalo, že má začít pršet v devět ráno… chvíli jsem přemejšlela, jestli nemam začít balit už teď, ale nakonec jsem zaplula do pelechu a do šesti se ještě válela…

Ráno jsem vstala v šest a byla jsem šťastná, protože nepršelo a já přežila tu šílenou bořku. Už byla vzhůru i holčina, která spala jen pod tarpem a měla všechno totálně mokrý a od bahna. Proto tarp prostě nebrat. Člověk nikdy neví, kdy přijde bouřka a vyplaví ho to. Navíc měla ten tarp ze svýho ponča. Nedokážu si představit, že sundám jedinej nepromokavej oděv co mam a než z něj postavim přístřešek, tak totálně promoknu. Do toho tam byla ještěš miliarda muchniček, který ji pod tim tarpem musely štípat. Samozřejmě ty mikrokurvy byly naprosto všude. Jen jsem vylezla ze stanu, okamžitě se na mě slítly. Holičiny jsem se hned zeptala: “To bylo něco.” “TO BYLO” a smáli jsme se z tý úlevy, že jsme to přežili ve zdraví.

Ráno jsem chtěla vstávat v pět, ale kvůli našim jsem to posunula na šestou… abychom si ještě mohli ráno popovídat. Oni mě pak přiblížili do krámu, abych si nakoupila víc jídla na šumavskou hřebenovku a hodili mě k přívozu.

Ráno jsem teda vstávala úplně nevyspalá a bylo mi jasný, že toho moc neujdu. Navíc se mi úplně vybila powerbanka. Dvě hodiny jsem čekala na sociálkách, než se mi to aspoň trochu nabije. Nepochopila jsem to - kemp pro tisíc lidí, jedny hajzlíky, jedny sprchy a JEDNA zásuvka… a ještě k tomu v takový výšce, že mi nedával kabel a vypadolo to, že tam budu muset ty dvě hodiny stát s powerbankou v ruce. Naštěstí jsem našla nějakou židličku zahozenou v křoví a položila to na ní.

Spaní na Jelením vrchu bylo parádní… v pět ráno jsem vstala, všechno pobalila a vyrazila směrem na nejjižnější bod ČR. Holky v hamakách krásně pochrupovali ☺️ Pod vrchem byla krásná studánka, takže jsem doplnila vodu a nemusela mit strach, že budu žíznit. Cestou dolu jsem potkala ještě jeden stan… já si zase myslela, jak jsem zašitá a ono nás tam spalo celkem dost.

Byla jsem rozhodnutá, že si nedám takovou porci kilometrů a chtěla jsem tak maximálně 30. Na mapě jsem našla krásnej přístřešek na Jelení hoře, kterej byl přesně 30 km, takže cíl byl jasnej.

V hotelu jsem vstávala ve 4:45, protože jsem chtěla do 12 dát největší porci kilometrů - než se udělá nesnesitelný vedro. Proud samozřejmě stále nešel, takže powerbanka byla nabitá jen z půlky. Sbalila jsem si věci (konečně pořádně vysušenej stan) a šla jsem dolu, kde už kuchařka připravovala snídani, kterou jsem sice měla zaplacenou, ale byla až osmi a to bylo strašně pozdě. Čekalo mě 50 km jihočeskejma rybníkama a předpokláda jsem, že tam moc stínu nebude. Kuchařce jsem řekla, že se strašně omlouvám, ale vyrazila jsem pojistky - aby to někomu řekla až přijde, že já už musim jít. “No ale já Vám tady připravuju snídani.” Koukala jsem na ty obří párky, ale omluvila jsem se, že už prostě musim jít. “No tak já Vám je zabalim na cestu.” A zabalila mi ty párky, chleba, rohlíky, paštiku, cherry rajčata, okurčičku a ještě jabko mi tam přidala ☺️

Ráno jsem vstala a chtěla nechat uschnout stan - aby to nedopadlo jako včera. Ale opět bylo spíš mlhavo a sluníčko zatim svítilo jen v nejodlehlejším koutě… stan, spacák i všechny věci jsem přenesla tam a nechala vysychat… ale musela bych tam čekat asi do jedenácti. Chtěla jsem ujít přes 30 kilometrů, takže jsem to zase mokrý zabalila do batohu.

Ráno jsem vstala po šestý hodině a byla ještě mlha. Celý to údolí Vranov nad Dyjí bylo v mlze a sluníčko vysvitlo až když jsem odcházela, takže jsem musela sbalit mokrej stan. Tak to snad vydrží v tomhle vedru jeden den… nebo si ho nechám po cestě někde uschnout.

Ranní procházka Znojmem - je to nádherný město plný úžasnejch uliček bez aut s krásnejma krámkama a historickejma budovama.

Ráno jsem se krásně vzbudila. Nademnou měli hnízda vlaštovky nebo jiřičky (já už to asi nepoznám) a krmili mláďata, takže docela bordel… a samozřejmě všude kolem nasráno, naštěstí spacáku zůstal netknutej ☺️

Ráno jsem se vzbudila v pět hodin, byla jsem krásně vyspalá, odpočatá. A ještě v posteli jsem se těšila, že uvidim Mikulov, vinice, Svatej Kopeček… prostě celej kraj vína a pohody a že si to budu moc užívat.

Ráno jsem posbírala vypraný věci, který jsem sušila… bohužel byly stejně vlhký jako když jsem je večer věšela. Zastavila jsem se v Coopu a koupila si pivko. Cesta měla být dlouhá a bylo jasný, že bude vedro - abych netrpěla žízní.

Nejkrásnější probuzení ever. Svítalo, kolem mě obrovský panorama hor, bylo vidět krásně daleko, slunce ozařovalo louku kolem... bylo to nádherný.

Ráno jsem v šest vstala, abych před sedmou vyrazila. Čekal mě prudkej kopec. Ještě jsem si na benzince koupila svačinu, protože jsem se zásobama večer trochu zatočila. Čekal mě asi 12 km pochod na Velký Lopeník a asi 700 m převýšení.

Spaní zatim nejdivočejší vůbec - po tý noci s teplotou. Usnula jsem krásně a najednou mě vzbudí nasraný dupání a nasraný mručení. Mě to vyděsilo a začala jsem vyšilovat co to je? Panebože medvěd, co budu dělat, co budu dělat? Proč jsem si tu konzervu neschovala aspoň do pytlíčku - musim ji takhle vystavovat na lavičce. Zvíře dál nasraně podupávalo a mručelo. Tak jsem si řikala - rychle vyběhnu, zabouchám těm lidem na auto a vlezu k nim. Pak mě došlo, že spíš než že k nim vlezu, tak mě ten medvěd před nima sežere a bude to jako v těch akčních filmech - oni budou koukat, jak mě žere.

Ráno jsem vstala v 6 hodin. Spaní bylo trošlu horší - střídala se zima a vedro ☺️ ale čistá postel je čistá postel, všechno jsem si přeprala a vstala jsem celkem odpočinutá. Byla jsem domluvená na snídani po 7 hodině - dřív to nešlo, potřebovala dceru odvýst na školní výlet.

Ráno po čtvrtý hodině mě vzbudilo strašný víření a bzučení jako kdyby se nademnou vznášel dron. Samozřejmě me chytla schíza, že Slováci nebo Češi nebo teď třeba Rusáci kontrolujou státní hranice, že uviděj můj stan a pošlou na mě nějakýho lesáka, kterej na mě naběhne. Takže jsem v 5 vstala a začala balit, v šest jsem už byla na cestě.

Ráno jsem vstala kolem pátý protože řvali ptáci a všichni ještě spali až na správce, kterej na mě koukal jak na zjevení. Těšila jsem se, protože dopoledne za mnou měli přijet dva moji nejoblíbenější mužové na celym světě - Táta a Béda. Kvůli mě vstávali ve 4 ráno a jeli přes celou Republiku (dál to snad ani nešlo), aby mi přivezli boty a nějaký další věci na doplnění - pastu, kapesníky, shover gel, Patifu od Leničky, konzervy tučňáka a tak.

Ráno jsem vstával opravdu brzo - probudili mě ptáci a byla jsem na hranici přírodní rezervace. Po pátý už jsem měla všechno sbalený a odcházela jsem z Bukovce. Bylo to hezký - zvedala se mlha a svítilo sluníčko ☺️

Polskej kemp super, byl asi z půlky plnej. Samý karavany a jen asi jeden další stan. Ráno super snídaně - celá konzerva s tučňákem, měla jsem hlad, protože jsem nevečeřela.

Krásný probuzení v kempu, kde mělo bejt místo jen na jeden velkej stan, ale byla jsem tam sama ☺️ Potkala jsem uklízečku na záchodě... uctivě jsem ji pozdravila, ale ona spustila, že to je zamčený. Odpověděla jsem, že jsem od toho dostala klíče. Asi jí to dost namíchlo, protože pak za mnou přišla, že jsem udělala v koupelně bordel... odpověděla jsem, že jsem to nebyla já - na to práskla s hadrem, třískla s dveřma a odešla.

Doplatila jsem na to, že když mi někdo něco sáhodlouze, podrobně vysvětluje, přestanu poslouchat 😀 Večer mi paní dlouze vysvětlovala, jak se ráno dostanu ze zamčenýho areálu... ráno jsem to samozřejmě zapomněla a nevěděla jsem, jak se dostat ven.

Ráno už mi bylo líp než včera i když to ještě neni úplně 100%. V ceně penzionu byla i snídaně... ale jak mi ještě nebylo úplně dobře, tak jsem snědla jen jede rohlik. A to tam měli párky i vajíčka ☹️

V noci jsem od jedný nespala, měla jsem teplotu a zimnici... ráno jsem se hrozně poblila. Ráno jsem nevěděla, jestli týpkovi co mě chtěl vyhodit, když sem nechtěla polopenzi nemam říct, že tam strávim ještě jednu noc... ale nakonec jsem to nějak rozchodila, protože jsem musela.

Stoupání na Praděd začalo velice hezky - Mapy.cz umějí najít nejkratší cestu... která neexistuje 😀 Při prodírání lesem mě vyděsili prasata, srny, tetřívci nebo co to bylo. Takže jsem to vzdala a šla jsem po silnici přes Jeseník, což neni moc hezký město.

Krásný spaní pod Králickým Sněžníkem a pak teda o to větší klesání... z druhý strany je to fakt kopec. Ale óóóbrovský, nádherný výhledy na celý Jeseníky. Bylo to fakt monumentální.

Asi pár kiláků za chatou byli Vietnamci (miluju vietnamský obchody, najdete je i tam kde nikdo nebydlí, otevřeno mají od pondělí do neděle od ráno do večera a jejich barevný nápis „open“ na vás bliká už z dálky . Takže jsem si koupila snídani a posnídala na hřebenovce. Zelená turistická po hřebeni do Králik je úžasná a je vtipný, jak tam jsou pozůstatky opevnění... na obou stranách louka a uprostřed na hranici rygol a křáčí ☺️

Po půlce dne stráveném v luxusním apartmánu s netflixem mám věci opět vysušené, v koupelně měli super topení. Takže můžu v pohodě pokračovat dál.

Včera jsem přišla do kempu v 9 a nebyla tam ani teplá sprcha. Byla jsem domluvená že zaplatím ráno... domluvili jsme se na půl osmé až osmé... byla jsem ohleduplná vstávám brzo ale nechtěla jsem týpka tahat brzo z postele.... no volal v sedm že je v kempu já už si teda balila, ale strašně chcalo takže věci na dešti a já čekala na recepci abych mohla zaplatit a týpek nikde... tak jsem se vrátila dobalit všechno kompletní durch. Sbalena jsem se znovu pokoušela týpka dovolat... naštěstí to klaplo dostal stopade 🤣🤣 a ptal se jestli mi tekla teplá voda tak jsem mu řekla že bohužel jen studená a on se málem naštval že tam nahřívá bojler 40 l teplý jen kvůli mě... Nevím nechala jsem tu vodu odtéct asi málo... prostě vnitřně šetřim vodou... nebo karma páč mam studenou sprchu všude. No bohužel týpek mě překvapil, že přijel tak brzy a já neměla čas se kouknout kam jdu takže jsem skončila pod stromem strašně chcalo že nešel vytáhnout ani mobil.

Na dnešek luxusní spaní, krásně teplíčko, okamžitě jsem usnula – ani jsem nedojedla večeři... já jsem vlastně včera ani pořádně neobědvala, protože cestou nebyla otevřená jediná hospoda..furt jsem čekala že bude a vono nic - mapy.cz zase kecaly.

Nejdřív poznatek z noci: když si dáš mokrý ponožky do kapsy, tak do rána skoro uschnou, i když je ti zima a klepeš se jako ratlík 😀️

Tak je to tu! První den na cestě. Jsem strašně zvědavá jaký to bude! Moc se těším a zároveň jsem podělaná strachy, protože prostě netuším, jestli to zvládnu...zda najdu odvahu!