Den 15: Kráľova Studňa - Kremnické Bane

Probudila jsem se už před pátou. Magda byla vzhůru taky, ale chtěla se vyspat a zůstat na snídani. Kluci byli ještě mrtví. Já jsem všechno odnesla dolu a zabalila v restauraci, abych je tam nerušila. Venku furt trochu poprchávalo, takže to vypadalo na takovej zmáčenej den. Vyrazila jsem v ponču, ale po zbytek dne už nebylo potřeba. Cesta z Kráľovy Studni vede dolu, do sedla Košarisko. Je to deset kiláků z kopce po docela široký prašný cestě… jestli to takhle půjde dál, tak taky jednou konečně přijdu v čas a budu mít čas si přeprat. No, bohužel se stal přesnej opak 😀

Ze sedla zase začala krutopřísná pomsta SNPčkařům. Stoupáš. Ale ne nějak normálně… jeden kopeček vylezeš a hned to zase sjedeš po prdeli. Každou skalku takhle… už mě fakt chytal hysterák. Že se na to vyseru a du domu, nebo nevim… ale naštěstí tohle už byl ten poslední a pak už to byla taková pozvolná rovinka, takže to mě psychicky zachránilo. Cestou na skalku jsem potkala samotnou holčinu. Že to loni šla z Dukly, tak si to letos dává druhym směrem z Bratislavy. Hezky jsem si pokecaly, já jsem zatim posvačila. Vyprávěla mi, že spala v klášteře Kapucínů, že tam je nádherná útulna vyrobená mnichama pro SNPčkaře, takže bydlení jsme měli zajištěný. Taky mi vlastně vyprávěla, že jde na Andrejcovou a že tam chce minimálně tři dny odpočívat, což se normálně nesmí - je to jen na přespání… ale prej je VIP, tak může - dělá tam chatařku. Proto se strašně divila, že tam nikdo nebyl, když jsme tam spali my. Byla strašně milá a veselá. I mě docela zaujalo, že i když byla taky na cestě nějakej 15, 16 den jako já, tak byla pořád upravená, čistá… to se o mě říct nedá - mě si pořád pletou s chlapem 😀 Dala mi na cestu kalíšek jabkovice ať se mi dobře šlape, poradila mi další spaní v salaši a rozloučili jsme se.

Cesta na Skalku, kde měla bejt obědovečeře a pivo ubíhala krásně. Šlo se z vesela. Cestou je sedlo Tunel, kde je opravdu tunel, kterej údajně vykopali vojáci, aby tam pašovali nějakej poklad… Na Skalku jsem dorazila před Magdou, protože jsem vyrazila fakt brzo. Domluvili jsme se ve který hospodě se potkáme a vrhla jsem se po jídeláku. Nejdřív jsem si dala jako předkrm grilovanej hermelín a pak se uvidí, co si vyberu ☺ Dorazila Magda, dala si palačinky a zelňačku a viděla jsem krásnej hikers hunger - kdy to člověk natlačí všechno naráz až mu to teče po bradě 😀 Já si dala ještě česnečku, zavolala jsem do kláštera, nechala si natočit pivo do petky a vyrazili jsme. Už to bylo jen dolu z kopce a pak po asfaltu. Přes Krahule na Kremnické Bane. Po asfaltu nás už trochu bolely nohy, ale nebylo to daleko.

Klášter nevypadá vůbec jako klášter, ale jako takovej penzion. Ta útulna je ve střeše vstupní brány kostela a hřbitova. Vypadá to moc pěkně. Stará se o to bratr Petr nebo Pavel a celý to vybudoval z vlastní iniciativy pro SNPčkaře. Udělal tam i provizorní sprchu, kde sice neteče teplá voda, ale nahřívá se od sluníčka. Je tam valcha na přeprání, kousek dál latrína. Fakt hezký a oddělený od kláštera, aby je tam nerušili při modlení. Hodně tam teda foukalo. Nahoře skoro vůbec, až tady v dolině. Osprchovala jsem se i když ta voda nebyla teplá, ale nebyla ledová jako v těch horskejch útulnách. Přeprala jsem si a teď ty hřbitovní kříže úplně nabádaj, aby si to na ně člověk pověsil, ale aby se na nás nezlobili neboštíci, tak jsem to pověsila v útulně. Tam dokonce někdo nechal dvě konzervy olejovek.

Ještě jsem sebou táhla hromadu jídla, takže jsme si dali pořádnou večeři, protože další den v Kunešově je obchod. Venku foukalo, tak jsme to dlabali v útulně. Do útulny vede miniaturní příkrej žebříček, ale když si člověk dá pozor, tak to jde.

Řikala jsem si, jak na mě ten klášter, hřitov a kostel bude působit… a takhle neuvěřitelný sny jsem nezažila. Zdálo se mi o sněhu, bílých světlech, jako kdyby ke mě to místo těma snama promlouvalo.