Den 25.

Spalo se krásně, lehce pofukovalo. Vstávala jsem po páté, šla se umýt. Ale pramen jenom tak kapkal, čekat než by vám nakapala petka by bylo na hodinu. Ponořila jsem proto petku do studánky a doufala, že to tam nikdo večer znečistil. I když jsem si tím nebyla tak jistá… Kousek od pramene se váleli použité papírové kapesníčky. Ty ženský jsou fakt pitomý nány.

Tak spaní trošku divočejší, tentokrát jsem se nebála medvědů ale upírů ☺. Cesta se krásně vlnila lesem. Bez toho přísného převýšení to utíká mnohem rychleji. Vůbec ten čas na cestě utíká jinak než normálně. Ráno se to zdá být ještě normální, někdy se to i vleče. Dost často jsem se koukala na hodinky, jestli už bude deset a budu si moci dát druhou snídani. Ale po obědě se to úplně otočí. Čas začne letět rychlostí blesku. Lehce kouknete na hodinky je 12.30 ujdete pár kroků a je 16.00…nechápete! A takhle až do večera. Takže s tímto vnímáním času se nemáte na cestě jak nudit, páč to nestihnete ☺.

Den 22.

Den 21.

Den 20.

Den 19.

Den 18.

Tak konečně zase tady! Nevím jestli to po tak dlouhé odmlce ještě bude někoho zajímat. Ale i zbytek cesty byl taky dost zajímavej. Ráno jsme se s Magdou odbarikádovaly, dojedly zbytky klobásy z večera a umyly ve studánce. Parádní start dne. Akorát už se úplně ztrácím co je za den a kolikátého… Myslím, že jsem to přestala sledovat tak pátý den. Dneska mě měla čekat návštěva trail angeles od Marty Cardový - já ji prostě miluju ☺. Má tu kousek sestřenice a domluvila se s nima, že mi budou moci na trasu cokoliv přivézt! Což se vám obrovsky hodí vždycky! Studenýho piva není nikdy dost! Takže jsem tedy nepohrdla nabízenou pomocí a poprosila o dvě piva - pro mě i pro Magdu a kousek rumíčku. Domluvily jsem se, že se sejdeme v devět v sedle pod Vyšehradem - jo slováci mají taky svůj Vyšehrad, ale nebojte je to jen kopec se skálou ☺, my máme hezčí ☺. Sdělila jsem přítomnost trail angelů na trati Magdě a ukázala, kde přesně a v kolik se s nima sejdeme - řikám jí: “nesou nám pivo”, ale asi mě nepochopila a z Vyšehradu jsem viděla jak bez zastávky ze sedla stoupá dál směr na Fačkovské sedlo. No její chyba, aspoň zbude víc pro mě. Na holky jsem asi půl hodinky čekala - Marta mi říkala, že Vyšehrad je kopec…no je to spíš taková skalka a přišla jsem na místo setkání o hodně dříve a i tím pádem se zvětšoval Magdin náskok. Doufám, že se bude někde courat, jinak na mě bude čekat ve Fačkově půl dne. Holky přijely přesně v devět a bylo to nádherné setkání. Já měla obrovskou radost ony také a kolem nás skákal pes. Pak holky vyndaly z auta úplně obří tašku napěchovanou věcma!! A prej|: “Nevíme, jestli se ti to do batohu všechno vejde”? Já: (se smíchem) Jste se zbláznily ne? To do batohu v životě nenarvu. Holky: “Tak aspoň to co narveš”! Tady se opět projevuje to čím se od nás slováci lišej…jsou mnohem ochotnější, vstřícnější, laskavější, pro druhého by se rozdali, každému pomáhají a nic za to nechtějí. Todle by se mi v čechách nestalo… myslím, jako skoro do cizích lidí.

Měla to bejt krátká etapa, srážky nehrozily, takže jsme ani nějak neplánovali vstávat brzo, ale já se stejně zase vstala v pět. Sbalili jsme se, posnídali na hřbitovní lavičce a vyrazili do Kunešova. Magrad samozřejmě po minutě už byla kilák předemnou. Od Mumy jsem věděla, že tam někde je biofarma, tak jsem se významně rozhlížela, až jsem ji našla. I když bylo brzo ráno, tak tam už byli lidi a zeptala jsem se, jestli maj otevřeno a můžu si koupit nějaký ty doporučovaný klobásky. Majitel mi řekl, že ještě musí počkat, než nakrmí kozy, ale pak mi otevře. Dal se se mnou do řeči jinej týpek, kterej si pamatoval Mumu - že jí pomohl v dešti a zajistil ubytko na Skalce… pak mi donesl i pivo a dvě tatranky ☺

Probudila jsem se už před pátou. Magda byla vzhůru taky, ale chtěla se vyspat a zůstat na snídani. Kluci byli ještě mrtví. Já jsem všechno odnesla dolu a zabalila v restauraci, abych je tam nerušila. Venku furt trochu poprchávalo, takže to vypadalo na takovej zmáčenej den. Vyrazila jsem v ponču, ale po zbytek dne už nebylo potřeba. Cesta z Kráľovy Studni vede dolu, do sedla Košarisko. Je to deset kiláků z kopce po docela široký prašný cestě… jestli to takhle půjde dál, tak taky jednou konečně přijdu v čas a budu mít čas si přeprat. No, bohužel se stal přesnej opak 😀

Ráno byl krásně svěží vzduch, akorát bylo všechno totálně mokrý. Magda vyrazila napřed a já si šla ještě nakoupit, protože teď to čtyři dny nepůjde. Trochu jsem se rozjela - chleba, asi 5 paštik, sýry, salámy, buřtíky, rum, šumák… Vyrazila jsem za ní a hned za městem jsem se jako kráva ztratila, brodila jsem se vysokou trávou, takže jsem měla zase mokrý kraťasy až ke kalhotkám.

Právě zcházim na Krá’lovu studňu, tak můžu namluvit report ze včerejška. Jinak ta Velká Fatra je fakt nádherná. To se nedá popsat, to se musí vidět. Strašně jako nahuštěný kopce plný skalisek… nedá se to dost dobře připodobnit k ničemu co znám. Třeba Alpy jsou monumentálně, ale rozlehlý. Tohle je takový úžasně nahuštěný. Vraťme se k tomu včerejšku. Ráno jsem zase vstala v pět. Měli jsme jít do Donoval, kde měli přespat v nějakym SNP freindly penzionu. I když to byla lehčí etapa - jen 1200 m nahoru a 1500 dolu, tak je problém s krámem - v Donovalech je otevřenej jen do 4 a tam si musíš nakoupit na Velkou i Malou Fatru, protože cestou nebude jedinej krám.

Čauky, zrovna je bouřka a já stojim pod dubem v sedle, takže mam čas vyprávět o předvčerejšim dnu. Spali jsme v sedle Čertovice. Já jsem se moc nevyspala, protože v tý posteli musela řádit nějaká kočičí banda, takže jsem pšikala, kejchala, smrkala a frkala celou noc. Ráno jsem zase vyrážela po pátý hodině - před ostatníma. Tady to je takovej evergreen - když spíš někde v sedle, tak tě ráno čeká výšlap sjezdovkou rovně nahoru… to už tady je normálka 😀 Když jsem vystoupala nahoru, tak se otevřely neuvěřitelně nádherný výhledy na Ďumbiér, Chopok a všechny ty vrcholy. Bylo to naprosto fantastický. Celá ta trasa z Čertovice na Ďurkovou byla fakt nádherná. Je to nejhezčí z celejch Nízkejch Tater. Pohoří hodně připomíná naše Krkonoše, ale je to mnohem monumentálnější. Je tam vude ještě spoustu sněhu. U nás by ty zbytky určitě ještě na skialpech sjížděl.

V Andrejcový jsem byla na pokraji sil, nohy jsou totálně dobitý. Zmizela mi příčná i podélná klenba… já jsem z nohy měla… loď, jak to bylo napuchlý. To bylo úplně šílený. Kdybych šla na podologický vyšetření a obtiskla jim tu svoji napuchlou plosku, tak by ani nevěděli, jestli to je lidská noha… peklo. Bylo zvláštní, že z celý chaty jsem vstala jako první - jestli všichni čekali kdo první vstane 😀 Mam takovej pocit, že to je tak celou dobu. Vždycky vstávám první a ostatní chvliku po mě. Nebo jestli je vzbudim - i když se snažim bejt co nejtižší. Peklo bylo slízt ze žebříku a dojít si 100 m na latrínu… já to šla deset minut a asi deset holek mě předešlo 😀 Styděla jsem se a všichni si museli řikat: “Ty tady končíš, holčiko.” Končit uprostřed Nízkých Tater, kde nic neni… to moc dobře nejde. Kdyby tam byl chatař a nějak ho ukecala, že tam můžu zůstat - i když normálně se to nesmí… ale on tam nebyl. Co bych tam bez jídla, bez piva, bez signálu celej den dělala. Hlavně teda bez toho piva 😀

Zatim nejkrutopřísnější etapa SNP. V noci jsem se moc nevyspala, protože jsem měla opuchlý nohy z toho, jak jsem šla celej den v mokrejch botách. Při tý chůzi to tak nevadí, ale druhej den je to peklo. Noha je tak nateklá, že to vypadá, že každou chvíli praskne. Člověk se toho nemůže dotknout - je to strašně bolestivý. Neni to nějaký podlitý, nebo puchejře, je to prostě jen celý nateký. V noci když se toho dotkne deka, tak je to šílená bolest. Naštěstí mam vyzkoušený, že se to dá rozejtí - že se ten otok z toho vyžene. To, že už tejden nemůžu ohnout prsty je taková normálka. Při chůzi je tolik ohejbat nepotřebuju, takže kein stress.

Krásně jsme se vyhajali - po 8 dnech poprvý na posteli. Bylo krásně teploučko a na těch věcech od Dynafitu je úžasný, že mi všechny do rána krásně uschly. Jediný co kazilo náladu po po krásný noci bylo, že venku chcalo jako o život. Heňa se ptala, jeslit pudem i v dešti. Samozřejmě, to přeci nejde, abychom pokaždý když prší zůstali někde zavřený… a na tý chatě se zůstat nedá - je jen na přespání.

Další povídání - doufám, že to neni moc nuda… pro mě určitě ne ☺ Vyspala jsem se úplně na pohodu i když v noci se tam ve dvě prohnala nějaká tlupa ožralajch a já se bála, aby si tam nešli sednou a dopít zbytky alkoholu do přístřešku. Ležela jsem ani nedutala, nakonec se tam jen bavili, jichali a šli dál. Musela jsem se vysvlíknout, protože mi bylo ve spacáku obrovský vedro.

Na chatě jsem se vzbudila ještě před pátou, spalo se výborně, ale slunko už bylo náhoře, takže žádnej východ slunce nad horama jsem nestihla. Navíc se udělal takovej opar, takže ty Tatry nebyly moc vidět jako večer, kdy byly monumentální výhledy. Začla jsem si balit a trochu jsem se zděsila, že mam skoro vybitou tu velkou powerbanku, protože jsem si nechala skoro celou noc hrát Foglara - záhadu hlavolamu. A tak nějak jsem netušila, že mě to tolik vycucne baterku a bála jsem se medvědům, tak jsem doufala, že ho to mluvený slovo odradí… a hezky se při tom spí. Chatař řikal, že v 7 otevře chatu a může mi uvařit kafe - jinak otevírá až v deset. Ale co bych tam do 7 dělala… Ta chata je fakt v nádhernym místě. Já se fakt divim, že je otevřená jen v letní sezóně - červen, červenec, srpen. U nás by to bylo v zimě plný skialpinistů - medvěd, nemedvěd.

Ráno jsem se vzbudila opět po pátý, ale protože vedle mě ještě spali, tak jsem čekala do šesti, abych je nebudila. Kolem šestý se probudili taky. Já mam vštšinou rychle pobalený a snídani jsem si chtěla dát až v Košicích. Protože večer bylo točený, tak mi zbylo ještě jedno pivo, takže jsem si krásně užívala cestu dolů s výhledama na Košice a popíjela desítečku. Když jsem se blížila k místu kde jsem byla domluvená s Braňem, tak začalo krápat a on mi zavolal sám a dohodli jsme se. Nabral mě na parkoviští nad Košicema a hodil mě do krámu. Krásně se to hodilo, protože zrovna začalo docela pršet. Už předim, jsem si vhlavě promítala, co si koupim na ty 3-4 dny, aby mi to vystačilo, ale stejně je to těžký - tři snída, tři obědy, tři večeře… je toho strašně moc. Takže jsem pobíhala po krámu a furt se nemohla rozhodnou - aby se s tim člověk netáhnul, ale zároveň neměl hlad. Nakonec jsem vyšla z krámu se dvěma docela těžkýma taškama jídla… a jak jsem spěchala, aby na mě Braňo nečal, tak jsem úplně zapomněla na pivo. Uděla jsem si selfie se svym úžasnym trail angelem a on se ještě nabídnul, že ta trasa asi 4x protíná silnici, tak kdybych něco potřebovala, tak mi to přivze - prostě zlatej člověk ☺

Ráno jsem pobalila, kolegové v šatně hostů stále spali. Večer jsem si zapomněla přeprat, takže jsem to musela stihnout ještě ráno a snažila jsem se je moc nebudit, ale v těch kabinách bylo všechno slyšet… do toho jsem každou chvilku běhala na záchod, rorklepaly se mi koleana a udělalo se mi slabo, tak jsem si řikala, jestli jsem si nevzala moc toho hořčíku na křeče - který naštěstí už pomalu odcházej. Naštěstí to byla jen ranní lokální přeprška a pak už mě to nepotkalo.

Ráno jsem z Čergova začala klesat dolů, takže start příjemnej. Šlo se přes vesničku Hradisko a čekal jsem, že už to bude v údolí, ale je to vlastně úžasná miniaturní vesnička ztracená v lesích - ale ještě pořád nahoře. Vede tam jen prašná cesta. Po cestě do městečka Terňa se poprvé pořádně otevřely výhledy na hory, protože doteď jsem šla více méně pořád v lesích.

Ráno jsem se vzbudila krásně vyhajaná - v teploučku, v pohodě… bylo asi 5:20 - to začínaj řvát ptáci a je to takovej nádhernej přírodní budíček. Udělala jsem ranní hygienu, začali si balit a do toho kolem běžel běžec - asi z Bardejovkých kúpelí. Pozdravila jsem, popřála dobré ráno… týpek ani nepozdravil a koukal na mě s hnusem jako na vraha…

Probudila jsem se asi v 5:10. Řvali ptáci a bylo dost vedlo, ale byla jsem dost nevyspalá, protože ty kokoti na rozhledně řvali do rána… měla jsem sto chutí vylýzt nahoru a udělat jim parádní budíček…

Cestou do sedla už jsem v autobuse zůstala jediná. Doufala jsem, že tam se mnou bude aspoň jeden SNPčkař… no nevadí ☺ Autobus mě vyplivnul - dál to nejede, týpek si tam dával pauzu - ani se mu nedivim. Jeli jsme to 3 hodiny a asi 50 zastávek.

Rozloučení v nádražce v Semilech bylo úžasný. Přišlo mnohem víc lidí než jsem čekala ☺ Ani to, že neměli nic k jídlu, nám náladu nezkazilo. Přesunuli jsme se na nádraží, kde jsme se dlouze loučili a objímali se. Pak jsem nastoupila a všichni mávali a mávali. Třída dětí kolem si myslela, že mávaj na ně, tak začali mávat taky…