Den 2

Další den ráno už mi bylo o trošku líp. V noci jsem si vzala dva acylpyriny. Všechno totálně prodojený a neměla jsem se jak umýt. Moje nohy jsem posílala na fotkách. No tak jsem si radši večer na ně oblíkla ponožky, abych s těma zadojenejma nohama nešla do spacáku. Vyrazila jsem směr Lake Morena, kde měl být nějaký camp, takže možná sprcha. Cestou jsem potkala nějaké hikery, kteří se mnou vyráželi a říkali, že tam je krám. A jak to asi dopadlo? Zuzanka se vysrala na sprchu a zamířila rovnou do krámu. 

Nerozumím přesně tomu, jaký tam mají systém. Byl to krám a hospoda zároveň nebo takový jako jídelní bufet. Chtěla jsem si koupit jedno pivo a oni ho prodávají jenom po šesti flaškách. No co, sere pes, to prostě vypiji, bude žízeň bude vedro. Ale prodavač mi řekl, že tam to pivo nesmím pít. Aha, no tak to budu muset zajít za město a vypít alespoň dvě, abych se s tím netáhla s tolika pivama navíc. Už tak jsem měla 5 litrů vody s sebou, a to ti batoh hrozně ztěžkne.

Víš, co vidím! Já vidím kolibříka! Můj první kolibřík životě, dobrý!

Je tu spousta zvířátek, hlavně ještěrky. Jedna z nich vypadá jako stegosaurus nebo malý dinosaurus. Je hrozně krásná. Ale vždycky mi zdrhne a já ji nestíhám vyfotit. Tak snad se mi to podaří.

V hospodo-krámě-bufetu jsem se dala snídaňové burrito. Moc jsem se na to těšila. Já to ještě nikdy neměla. A bylo to teda strašně hnusné, nechutnalo mě to, ale co tak. Dala jsem za to 10 dolarů, tak to tam nevyhodím, že jo. Nevím, co jsem si jsem si objednala. Ale na začátku bylo chorizo, které mám ráda. Ale bylo to úplně bez masa a vevnitř byly takový polosyrové brambory s vajíčkem, takže mě to nijak neuchvátilo.

Dál byl trail pohodovej. Žádné velké převýšení. Jenom teda vedro, žádnej stín. Člověk vyhledával stín a ve stínu vždycky trošku vydechnul, poorazil a pak pošmajdil dál.

Stejně mám po té borelióze fyzičku dost na štíru. Nemůžu normálně dýchat, furt smrkám, kašlu, nemůžu se pořádně nadechnout. Takže stejně nemůžu jít rychle, tak jdu dost pomalu, ale sere pes, vždyť na to mám čtyři a půl měsíce, není kam spěchat. Když to nebudu stíhat, tak to přeskočím. 

Navíc všechny ostatní části trailu, kromě téhle pouštní, jsou zavřené, protože je tam strašně sněhu a nepouští tam hikery. Ono se to nedá projít, jedině na skialpech, takže jsem zvědavá, jestli to za měsíc pustí a kolik tam bude lidí. Určitě strašně moc. No, uvidíme, co se bude dít. 

Když jsem stoupala tady z nějakého campgroundu a pak dál do Fred Creeku, kde spíme dneska, tak jsem cestou potkala bábu hikerku sedící natlačená v  takovým křoví. Vůbec jsem to nechápala. Hrozně si chtěla povídat a měla hlad, tak jsem jí dala dvě ty bramborové kaše, protože mi stejně nejedou. Byla hrozně šťastná a říkala, že už je devátý dne na trailu. Takže to bere asi hodně pomaloučku. Ne nadarmo se neříká, že nejvíc si užije ten trail člověk, který vyrazí jako první a dojde jako poslední.

Před chvilkou jsem si udělala večeři zase bramborovou kaši. V tom krámu-bufetu jsem si koupila chorizo. Ale není to chorizo. No je to, jak to popsat, je to, jako když si koupíš vinnou klobásu, vevnitř syrový. Tak jsem to vymáčkla do té bramborové kaše a docela se to dá, no. Nemám salám na zítra, ale mám něco ve střevíčku…

Taky jsem si dneska přefiltrovala svoji první vodu, jupí!

A taky jsem se vykoupala konečně. Po třech dnech, protože jsem se naposled koupala doma. Bylo to parádní, akorát tady nemůžeš používat žádné mýdlo, šampon ani nic takového. Ale ono to nevadí, protože za 20 minut po koupeli jsem byla z******  a zpocená stejně jako předtím, takže jde jenom spíš o pocit A trošku jsem si přeprala ponožky a kalhotky.