Den 7

Další den ráno jsme všichni vstávali brzy a šli jsme na stopa, protože kemp byl 4 míle od trailu. Po asfaltce se to nikomu šlapat nechce, takže se stopuje. Já vyrážela nastejno s Japoncema. Před kempem jsem začala stopovat, ale Japonci šli dál. Řekla jsem si, že by tam bylo nějaké stopovací místo, nějaké parkoviště nebo tak? Tak jsem šla kousek za nimi. Japonci jsou hrozně matoucí. Asi neznají stopování. Prostě šli celý 4 míle až k trail headu. Mezi tím projely asi jen 4 auta. Zastavilo mi až 5. a to už jsem 2 míle ušla. No nebyl to zrovna nejlepší začátek, horký den se stoupáním do kopce, ale ušetřila jsem asi 2 míle.

Stopla mi ženská s kolií na přední sedačce. Hodila jsem si batoh a hůlky na korbu. Byla to nějaká Polka, moc hodná.

Začal den. Velký vedro. Podcházelo se pod mostem, kde bylo vyschlý koryto řeky a obrovská vodní keška. To znamená, že tam dobrovolníci vozí obrovské barely s pitnou vodou. Ale já měla už dost z kempu.

Na stoupání potřebujete dost vody, já měla si 6 L vody, protože voda je asi až po 27 km tam zas jen vodní keška. Je to donations, takže za to zaplatíte a můžete si vzít jen 3 litry. Takže tu s vodou musíte pořád šetřit a počítat, aby vám to vyšlo.

Nad vodní keškou byl krásný kemp site. Já si postavila stan vedle Alexe. Dala jsem mu své jméno Indián, protože má dlouhé vlasy a holé čelo a vypadá jako úplně jako indián, ale je to Kaliforňanec.

Byla jsem domluvená s Češkou Andreou, že se druhý den sejdeme v kemp situ u silnice, kde se stopuje do mini obchůdku u ranchity. Měla jsem to k ní asi 15 km, takže brzy ráno vstávala, aby na mě nemusela dlouho čekat. Ale čekala tam na mě už den. Domluvily jsme se do 12. Naštěstí to bylo z kopce a já tam byla už asi v půl dvanáctý. Ale bylo vedro a já měla strašnou chuť na studený pivo a zmrzlinu. Takže Andrea šla napřed a já, že si ty 2 míle něco stopnu a sejdeme se u toho obchůdku.

Cestou jsem potkala holčinu, co mi v Mont Laguna už radila. A ta za mě napsala majitelce toho obchůdku, ta funguje i jako chato. Když si tam chceš něco koupit, ona pro tebe dojede 3 míle a zas tě hodí zpátky. Ne nadarmo se o ní říká, že je to wonderwoman.

Opravdu pro mě přijela a odvezla do pidikrámku plného hikerského zboží. Dehydrované maso a všechno, co hikeři jedí, ale všechno strašně předražené. Řekla jsem si, že ta nadsazená cena je daň, že takhle pendluje tam a zpátky. Že to jsou náklady na benzín a její čas.

Před pidi krámečkem už seděli týpci. Plechovky si dali do malých pouzder, aby nebylo vidět, že pijí pivo. Koupila jsem si nanuka a ohřátou hovězí kapsu. Prohrábla jsem hikerbox. Nic tam nebylo krom špinavých trenek a bot. Chtěla jsem 2 piva, ale prý na 4 dostanu slevu. Koupila jsem teda 4. Byly moc dobrý. Aby to nebylo trapný, tak jsem koupila i instantní rýži a tuňáka. Tady nemají tuňáky v konzervách, ale v pytlíčkách. Ale zas se to dobře nese a není z toho takový odpad. Pak mě hodila zas zpátky. Vyfotila se se mnou a popřála šťastnou cestu. Fakt čupr ženská.

Vyrazila jsem za Andreou do kempu kousek od Wormer springs. Užila jsem si ješte studenýho piva a šlo se mi náramně. Cesta vedla sice spálenou trávou, přišla jsem si jako v prérii, ale byla rovinatá, a tak nevadilo, že praží. V půli cesty byl Eaglerock. Pověstná skála, moc hezká, ve tvaru orla. Takový PCT point.

Pak už jsem jen seběhla dolů ke kempovišti u Wormer spring. Pár hikerů tam už stanovalo. Bylo to vedle vody, takže fajn. S Andreou jsme probraly, co budeme dělat následující dny. Uvařily si večeři a šli spát. Tady člověk už zalejzá už v půl osmé max v půl deváté, protože je strašně stahaný a venku začne být zima a tma a lítat komáři.