Den 22

Od hoven zpátky na trail. Ráno byla mlha pryč a bylo to jedno z nejkrásnějších rán. Pod námi moře z mraků a na nás svítilo ranní sluníčko. Opravdu nádhera, že jsem musela, i když bylo před šestou, probudit Andreu, že to musí vidět.

Jen co uschly stany, tak jsme zas vyrazily na cestu a zas krutopřísný stoupání 3 – 4 hodiny až nahoru. Tady je to tak že dva dny šlapeš do kopce a pak zas dva dny z kopce, pak si odpočineš ve městě, najíš se a zas dokola.

Dnešní poznatek: jakmile se podrbu na prdeli, hned se za mnou někdo objeví.

Na vrcholu byl zas sníh, naštěstí to nebylo nic extra. Přímo z vršku vede nejkratší cesta do Wrightwoodu. Můžeš si vybrat. Buď jít z toho největšího kopce dolů asi 5 mil bez vody rovnou do města nebo asi 6 mil po rovině dál a tet stopem. My, chytré holky z Čech vyrazily z vršku přímo dolů.

A udělaly jsme dobře. Sestup byl pohodový, žádný velký schody. I když Andree klesání nedělá dobře. Mně zas stoupání, protože jsem pomalá a zadýchávám se a musím odpočívat, néé kochám se.

První, co nás dole přivítalo, byl trail magic. Já hned k němu běžela ho prozkoumat. Vevnitř byl led a byly tam mandarinky. Ani nedovedu popsat tu dětskou radost, že jsme si mohly dát mandarinky. Chutnaly jako božská mana. Byly jsme z nich úplně vodvařený.

Kdo si neváži obyčejných věcí, běžte na PCT a buďte tam měsíc a budete podělaný z obyčejný mandarinky.

Brightwood už podle názvu je les a v něm jsou postavené domy a skrz některé rostou stromy. Nebo je před barákem terasa a uprostřed strom. A je to vlastně moc krásný.

Hledaly jsme camp, který měl být PCT hikers friendly. Ten jsme našly, ale přímo na bráně bylo napsáno no PCT. To nás neodradilo, řekly jsme si, že to bude třeba jen nějaká VIP část. Ale paní správcová nám řekla, že tam mají uzavřenou skupinu a my musíme vyrazit do města, najít hartwear store, ve kterém je žlutá kniha se seznamem trail angelů a těm máme zavolat a u někoho přespat.

Sešly jsme na hlavní ulici, nebylo těžký ten store najít. Dovolala jsem se k Gregovi. Hned mi to vzal, svojí blbou angličtinou jsme se ptala, jestli u něj můžeme přespat. Prý že jo, jen jestli nám nevadí, že nemá manželku. Pokusila jsem se o vtip, že taky nemám manželku, ale on to asi chudák nepochopil.

Vyzvednul nás asi za hodinu a půl. Před tím jsme si došly nakoupit. Vyhladovělé hikerky v marketu je horší než děti v hračkárně. Chceš si koupit všechno, ale pak si uvědomíš, že to neuneseš ani nenarveš do batohu. Takže zas přemýšlení, jak si vzít co nejvíc jídla, ale aby bylo to jídlo co nejlehčí.

Greg přijel s přítelkyní Caroline. Vypadali nadšeně, mluvili pomalu a zřetelně. Všechno stále opakoval.

Mně to nejdřív nedošlo, první to došlo Andree. Na to, jak tu Američani jezdí pomalu, tak Greg docela řezal zatáčky. Já myslela, že má Parkinsona a on byl vlastně strašně zhulenej a vožralej. Oba dva.

No neva, darovanému koni… Přivezl si nás domů, ubytoval v pokojíku, mohly jsme si vyprat. Takže úžasný. Společně jsme se navečeřeli. Snažili jsme si povídat, ale byl opravdu totálně zmatlanej. Stále věty opakoval a ptal se, jestli máme všechno a nic nám nechybí. Byl to tělocvikář v důchodu. Tady mezi sebou závodí školy, ne jako u nás kluby, třeba Bižuterka.

Jeho Carolina pak dopila svůj poslední drikk a odjela domů do LA. Typická Američanka, všechno nice lovely a happy. Bylo moc milá. Jan je stu asi nestydí opilí si sednout za volant a jet. Tady to funguje jinak. Policajt tě nemůže zastavit, dokud neuděláš dopravní přestupek.

K večeři jsme si koupily výborný hotový kuře s fazolemi a kukuřicí. Ale samozřejmě všechno sladký. Od Grega jsme pak ještě dostaly zmrzlinu a s pocitem, že máme nakoupeno, vypráno a nabito jsme šly sladce spát.