Den 30

Čauky, jsme v LA, čekáme na letišti na let do Seattlu a budeme čekat do rána, takže mám spoustu času i internet na nahrávání zpráv.

Celou noc strašně foukalo. Andrea si myslela, že mi uletí stan. Tak jsem doufala jsem, že se nám zas bude dobře hikovat, že bude pofukovat a nebude takový vedro. Hovno.

Ráno, když jsem vstala, vítr přestal a udělalo se šílený vedro. Nepochopíš…

Takže jsme vstávaly a věděly, že se budeme potit jako Finové v sauně. Akorát Andrea to má ráda a já to úplně nesnáším.

Hikovat v zimě mi nevadí, protože pohybem se zahřeješ, ale když je vedro, tak úplně umírám.

Od rána jsem věděla, že nebude úplně dobrej den. Posnídala jsem. Já si dávám k snídani vždycky housku nebo to, co tomu tady říkají pečivo, salám, sýr, a když si ušetřím kousek nějaký zeleniny, okurku, papriku, cibuli… Ale zelenina je hrozně vzácná, protože je těžká, rychle se kazí, zabírá místo, takže tu si strašně šetříš a táhneš jí úplně minimum.

Místo másla nebo tavenýho sýra, který tu moc nemají, a navíc by se ti to rozprskalo po batohu, si namažu housku různýma dresingama. Teď jsme měla zrovna nějakej česnekovej a byl moc dobrej.

Tábořil s námi Money Bag, týpek kolem 60 let. Hikername Money Bag má proto, že je to finanční poradce, pěkně zazobanej, když může, spí v hostelech. Hostely tady přijdou šíleně draho. Běžní hikeři vyhledávají trail angely nebo campy v městech, protože dávat 160 dolarů za noc půl roku, to by prostě zkrachovali.

Money Bag má na jídlo tašku, na který má vyobrazený peníze. Prý proto dostal svý trail name. Hodnej týpek, fajnovej, rád si povídá.

Ráno zas klasika do kopce. Mně se fakt špatně hikovalo. Kolem oběda jsem cejtila, že mě z toho vedra bolí hlava. Nevěděla jsem, jestli si mám vzít Ibáč. Měly jsme docela málo vody, takže piješ jen tak napůl.

Čekal nás docela dlouhej trail asi 40 km do Hikertown. Tam jsme se těšily, protože Hikettown je takový milník, hikerská Mekka. Je to městečko se spoustou domečků s označením salonů, kadeřnictví, holičství, krejčovství. A jsou v těch domečkách postele a ty se v nich můžeš vyspat. Jezdí tam shuttle do asi 3 míle vzdálenýho krámku – hospody, kde se můžeš resupplynout, a kde si můžeš koupit burrito a hamburger.

Shuttle je zadarmo pendlující auto sem a tam, které vozí hikery. A resupplynout znamená, doplnit si zásoby jídla nebo čeho chcete.

V tom vedru jsem byla strašně pomalá. Jde se přes dvě sedla. Po prvním to kříží první silnici a pak musíš dojít ještě 10 km do toho Hikertownu. Měla jsem za sebou už asi 31 km a nebylo mi fakt moc dobře, takže jsem se na další sedlo vykašlala a vzala si shuttle o 10 km dřív.

V Hikertownu už na nás čekali naši známí, taky hikeři, Ralf a Moto. Ralf je z Německa a Moto je Japonec. Andrea s nimi začínala hikovat. A průběžně se tu s nima potkáváme. Jsou to hrozně milí dva týpci, takže jsme se těšily, že večer strávíme s nimi.

Do Hikertownu jsem dorazila dřív než Andrea, protože ona se rozhodla to odhikovat. Jí to teplo dělá dobře a byla plná energie.

Městečko bylo plné hikerů, posedávajících, polehávajících všude. Všichni strašně nasávali, všude bylo pivo, víno, zpívalo se. No paráda.

Jen jsem přišla, tak mi někdo otevřel pivo. Byla tam hrozně příjemná atmosféra odpočívajících hikerů, čekajících na docela blbej nadcházející hike přes Mohavskou poušť. Všichni se toho dost bojí, bývá to dost často nenáviděná část, kdy jdeš asi 30 km po rozpálené poušti po rovině podél LA aquaduktu a není tam voda. Takže hodně hikerů, aby nezdechli vedrem, volí strategii, že to jdou přes noc.

Já zas nevydržím jít celou noc a nespat, tak jsme se dohodly, že vyrazíme brzy ráno, abychom to největší vedro prošly za relativního chladu. A přes poledne, že si třeba postavíme a někde ve stínu přečkáme to nejhorší.

V městečku je možnost si vyprat. Jsou tam sprchy. Za všechno se samozřejmě platí. O hikery se stará Mexičanka, která je hodně svérázná a energická. Chápu, že je taková, protože těch hikerů se tam zastaví dost a oni nejen chlastaj, ale i hulej.

Každej si hikuje po svém. Někdo to jde střízlivě a sportovně a někdo si to prostě prohulí. A tak to má bejt, ať si to každej užije.

Po pivku jsem si dala sprchu, shuttlem jsem dojela do krámku. Koupila jsem Andree ledovou limonádu, na kterou měla chuť. A než jsem se vrátila, už byla v městečku.

Dokonce jsme od Marty dostaly teplou večeři, i když jsme si ji nezarezervovaly. Byla to velká změna po dlouhých dnech o čínské polévce nebo sušené kaši. Udělala nám home made večeři na mexický způsob a bylo to strašně dobrý, konečně domácí kuchyně. Ony i ty hamburgery se ti za chvilku přejedí.

Ba ne, nepřejedí 😊 Včera jsem měla hamburger. Jmenovalo se to Tripple Kraut a byl to hamburger ze tří velkých hovězích plátků masa. Obrovských a všechno jsem to snědla. Vlastně takový Trippleburger.

Ostatní místo aby se vyspali na večer, tam kalili a pak kolem sedmé hodiny začali odcházet na svůj noční hike. V městečku jsme zůstaly jen s Andreou, dál Moto, Ralf a ještě asi tři hikeři. Poseděli jsme do deseti hodin, příjemně popovídali a šli spát, protože jsme se dohodli, že vstáváme ve čtyři a v pět vyrážet.

Dokonce jsem viděla dva hikery, kteří si nejenom zahulili, ale i něco zobli, něco takovýho zvláštního. Já bych se bála na nočním hiku si vzít nějaký LSD nebo co to bylo. Protože pak museli mít neuvěřitelný halušky. Ve tmě za každým keřem vidět medvěda, strašidlo tyranosaura nebo kdo ví co.

Ješte jedna věc. Tady z Hikertownu je to 50 mil do Tehachapi. A je tu tzv. Tehachapi chalnege, někteří hikeři se rozhodnou to dát durch, na jeden zátah bez spánku. Což jsem rovnou zhodnotila, že na to se můžu vysrat. Stejně si po takhle namáhavé trase musíš dát den nebo dva voraz. A to bych se nudila. Takže jsme se rozhodly, že si to dáme, jak jsme zvyklé po 30 km. Že to půjdeme dva a půl dne.