Den 33

Další den jsem nemohla dospat, jak jsem se to Tehachapi těšila a Andrea asi taky. Těšily jsme se, že si ve městě dáme nějakou prasárnu, dokoupíme zásoby, odpočineme si, dojdeme si na kafe a na zmrzlinu. Všechno jsme od té hlínopísku měly totálně špinavý a smradlavý. A jak tu v Californii stále hoří, tak ta země je plná popela, a to ti zaprasí úplně všechno, tak tu jsme pořád takový ušmudlaný. Takže nejvíc jsme se těšily na pračku.

Od rána vrtuli v pr… a mazaly jsme do města přes jeden hřebínek. A tem byl moc krásnej. Tisíce a tisíce větrných mlýnů. Někomu to přijde, že to krajinu hyzdí, ale mě to přišlo takový fantastický, taková Futurama.

Trochu jsem nevychytala, jak se do Tehachapi dostaneme. Trail totiž do Tehachapi nevede, tam se musí dostopovávat. Zjistila jsem, že trail neprotíná obyčejnou silnici, ale highway, dálnici. Tak jsem si říkala, jak budeme stopovat na dálnici…, to jsem teda nedomyslela.

Ale trail ti většinou přinese, co potřebuješ, takže cestou k dálnici, kde jsme chtěly stopovat, jsme potkaly týpka, který se stěhoval z Texasu, kde se staral o svoji mámu. Dal se s námi do řeči, protože chce jít příští rok PCT. Tak jsme mu vyprávěly, jak je to boží a dobrej nápad a ať do toho jde a užije si to, ať nikam nespěchá. Ptala jsem se ho, jestli do Tehachapi jezdí nějaký bus, a on se nám nabídnul, že nás tam hodí.

Měl úplně naložený auto a vzadu obrovský přívěs, kde byly ty jeho cajky. Na předním sedadle nějakou obrovskou pokojovou kytku. Ale s tím vším to otočil a dovezl nás přímo do města. Je to boží chlap a doufám, že se mu to příští ro, až půjde PCT, vrátí na stokrát.

Obě s Andreou jsme měly v hlavě seznam, co všechno musíme v Tehachapi zařídit a první, co jsme zařídily, bylo, že jsme vpadly do první kavárny a daly si hueros rancheros, klasický mexický snídaňový menu a byla to naprosto božská mana.

Osmažené tortily, volské oko, lečo (papriky, rajčata, cibule), mexické fazole, posypané sýrem a k tomu pečená rýže. Bylo to strašně dobrý. Takovou snídani jsme si dopřály. Kafe jako PCT hikeři jsme dostaly zdarma.

A pak jsme šly zařizovat ty další věci. Andrea si koupila nové boty a já si obnovila možnost volání a tentokrát i to, že se mi to bude obnovovat každý měsíc. A pak jsme potřebovaly sehnat nocleh a možnost vyprání. Sehnaly jsme trail angelu a domluvily se s ní, že až si nakoupíme, že nás vyzvedne.

Nakoupily jsme ve Walmartu. To je jeden z nejlevnějších amerických supermarketů. Já se dost držela, protože minule jsem dost za jídlo utrácela. Ale hladová Andrea se strašně rozjela. A jak je to levný, tak podvědomě nešetříš. Tak si nakoupila žrádla za 130 dolarů na 14 dnů, strašně to přepískla.

Zdaleka ale nebyla jediná. Když jsme pak druhý den stoupaly z Tehachapi, tak ten problém měli skoro všichni.

Každá jsme si ještě koupily jejich grilovaný kuře s bramborovým salátem, kyselýma okurkama, olivama, že si to dáme společně k večeři. Ještě nám tady oběma chutnají jejich brambůrko-nachos a k tomu sýrový dip nebo rajčatová salsa.

Trail angelka byla taková postarší paní se dvěma psy. Samozřejmě se vrhly na Andreu. Bydlela asi 1,5 km nad městem, takže jsme měly krásný výhled na celé Tehachapi. Bydlela sama, dům byl krásně zařízený, bylo tam čisto, velká terasa s vířivkou, na kterou nakonec nedošlo, protože jsme byly unavený.

Jmenovala se Linda a byla úžasná, velká hikerka. Obešla Himaláje, byla v Peru, dvakrát v Santiagu. Napsala o tom i moc krásnou knihu.

Nechala nás osprchovat, vyprala nám, tak jsme ji za to pozvaly na naše kuřata, kterých bylo pro tři i tak dost. Ona šla brzo spát a my s Andreou vydržely asi do jedenácti a pak zalehly u ní v obýváku, Andrea na zemi a já na gauči.