Den 34

Linda byla úžasný stvoření. Mohlo jí být něco přes 70 let. Každé ráno prý venčí psy, obchází asi 2 míle ty jejich kopce. Pozvala nás, ať prý ráno po snídani jdeme s ní. A pak nás na devátou hodí do města na bus, který nás odveze přímo na trail head k dálnici, která protíná PCT.

A jak to tak bývá, z města se musí zas vystoupat na hřebeny nahoru. Jdeš asi míli a půl podél dálnice a je tam přesně to místo známé z filmu Divočina. Cheryl tu začínala svoje PCT, takže přeskočila skoro celou poušť.

Měly jsme obrovsky těžký batohy, hlavně Andrea. Musela jsem se smát a držet, abych to nenatočila nebo nevyfotila, co všechno si nakoupila za dobrůtky. Ta teda trpěla.

Já pak trpěla taky. Neměla jsem sice tak těžký batoh, ale myslela jsem si, že mi budou stačit tři litry vody, ale jak bylo vedro a pořádnej stoupák, tak jsem si při prvním stoupání polovinu vypila a na dalších 16 km jsem měla jen 1,5 L, takže jsem musela hodně hodně sušit hubu.

Z Tehachapi je nejdelší stretch. To znamená, že z bodu A do bodu B mělo být 7 dnů. Proto jsme měly i tolik zásob jídla a tak těžké batohy. Ale po pěti dnech snad měla být nějaká možnost jít na stopa do města a tam se resupplynout.

Každopádně to bylo 7 dnů bez sprchy. Já tedy byla bez sprchy. Andrea se vždycky ošplíchne. Já když dojdu na ten side, tak už na to nemám, vždycky na konci trailu jsem úplně hotová. A i když tam je nějaká říčka, tak nejsem schopná. Dá se do mě strašná zima a než se zahřeju, tak nejsem schopná si ani udělat večeři.