Den 41

Myslela jsem si, že se během cesty z Tehachapi do Kennedy Meadows příroda změní. Že bude vidět, jak mizí poušť a začínají lesy, ale vlastně až do Kennedy Meadows je to pořád poušť. To znamená málo vody, písek, šutry, žádná tráva, trnité keře a málo stromů.

Oba dny, co jsme šly do Kennedy Meadows, odpoledne do večera bouřilo a hřmělo. Jednou jsme i zmokly.

Dorazily jsme do města mezi čtvrtou a pátou. Celou cestu jsem bez signálu, takže jsem se s Bédou nemohla přesně domluvit, kde budeme. Dala jsem mu indicie, kde budeme, ale asi je moc nepochopil.

PCT míjí silnici a asi míli dál je hospoda, obrovské hiker centrum. Tam si hikeři můžou resupplynout, odpočinout, změnit si výbavu, protože z pouště jdeš do hodně vysokých hor. Je to hodně důležitý místo a pro hikery dost známý. Je tam hospoda s krámem, i gear shop, kde si můžeš koupit cepín, nesmeky. Z relativně mírumilovné pouště jdeš do čtyřtisícovek a na to se musíš připravit. No a v téhle hospodě jsme se měli s Bédou sejít.

Při příchodu je tam nádherný moment. Je to vlastně milník 700 mil (asi 1100 km) a když přijde PCT hiker, tak se tleská. Dorazí tam asi polovina hikerů, protože ta další polovina to často vzdá, nepřejde prostě tu poušť. Vzdávají to kvůli bolestem, zranění, jsou unavení, nebaví je to, dojde tam asi jen 60 % hikerů.

Takže když to zvládneš, tak tě tam čeká od ostatních hikerů velký potlesk a jásot. Když jsme se s Andreou blížily, tak jsme ho měly taky. A u mě teda byly i slzy, protože to bylo prostě nádherný. To je něco, co chceš zažít. Brečela jsem.

Ale Béda tam nebyl. Čekal v jiné hospodě o 2 míle dál. Myslel, že čeká v té správné a čekal, až přijdeme. Neuvědomil si, že nemá internet a my ho hledáme.

Naštěstí mezi oběma hospodama každé dvě hodiny jezdí shuttle. Tak jsme asi v šest hodin neosprchovaný přejely do té druhé hospody. A byl tam, povídal si s ostatníma hikerama a čekal, až dorazíme.

Vešla jsem dovnitř, přiběhla servírka, jestli jsme PCT hikeři, jestli tam budeme spát a něco dalšího kafrala, ale já ji nevnímala a jen jsem koukala, kde je Béda a pak vyrazila přímo za ním. Asi minutu jsme se objímali. Možná že jsme si tak chyběli, možná protože že jsme se konečně našli. Ale byla jsem moc ráda.

Béda byl úplně v pohodě, protože netušil, že čeká ve špatný hospodě.

Dali jsme si sprchu. Venkovní, plechová, ale byla teplá, takže sere pes. Konečně po sedmi dnech konečně umytá. Dokonce měli i pračku, sice stála za hov…, moc nevyprala. Sušičku neměli vůbec. Sušila jsem venku na louce, v noci pršelo, ale jsme na poušti, takže sere pes.

V hospodě jsem si dala Tripple Kraut Hammburger, prostě trojitej hambáč s trojitým vším možným. A celý jsem to fakt sežrala! No o hranolky jsme se podělila s Bédou 😊

Celý je to tu dost punkový. Přímo za hospodou je camp, no spíš jen místo pro PCT hikery, kde se dá stanovat. Mají tu i kino. Od půl desáté pouštěli film Bucket List. Nevydržela jsem ani deset minut a šla chrápat. Pokud si nedáš zero den, tak už v osm ti padají oči.