Den 42 - 45

Pátek, sobotu a neděli jsme cestovali z jihu na sever. Pondělí 19. 6 byl den, kdy jsme zas vyráželi pěšky ze severu směrem na jih.

Pátek 16. 6.

Takže šťastné shledání s Bédou. Místo dvojice s Andreou jsme najednou byli tři. Což je fajn.

A nastala otázka, jak se z té prd… přemístit do Kanady, vlastně do Seattle ve Washingtonu. A jak jsme zjistili, není to vůbec snadný, že to skoro nejde, že tam nic nejezdí. Béda se tam dostal úplně náhodou, protože ho nějaký týpek svezl jen tak 100 mil, protože byl v důchodu a zrovna neměl co na práci.

Důvod, proč jsme chtěli na druhý konec, byl, že Siera, která začíná v Kennedy Meadows, je plná sněhu. Je tam teď 2x – 3x víc sněhu než normálně. A letos to přešlo jen pár partiček. Myslím, že to jsou veliký tvrďáci a mají můj veliký obdiv.

Jdeš vlastně 120 mil jen po sněhu s nesmekama. Po sněhu bez skialp nebo sněžnic se ti šlape hodně blbě. Takže musejí vstávat v jednu, ve dvě ráno a udělat noční hike, než začne ten sníh roztávat, protože v tom měkkém se jít nedá. A tak jdou 120 mil do Bischopu. Po cestě jsou některé prameny zamrzlý. Tak si musí nechat na sluníčku roztát sníh, když je. No a pak ještě přefiltrovat. Navíc je to nebezpečný, když jdeš přes sněžný mosty přes řeky. Hrozí tam laviny. Trail je zasněženej. Velký kopce, velký převýšení. Prostě velký obdiv těm, co to letos přešli.

My si řekli, že na to nemáme, že to přeskočíme a vrátíme se zpátky, až tam nebude tolik sněhu.

No a kam to přeskočit. Protože to samý, co napadlo v Sieře, napadlo i v Oregonu. Takže taky miliarda sněhu. Sice tam není takové převýšení. Oregon má nejvyšší horu velkou asi jako naše Sněžka, kolem dvou tisíc metrů. Ale sněhu tam je stejně. Takže stejná pakárna. Vstávat v jednu ráno atd.

Jasná volba bylo přeskočit to až do Washingtonu, kde ten sníh už není, a jít to vlastně z Kanadských hranic zpátky. No a čekat, že ten sníh zatím roztaje.

Washington je opravdu nádhernej, úžasnej, akorát z Kennedy Meadows strašně daleko. Skoro přes třičtvrtě Ameriky.

Celý dopoledne jsme řešili, jak se vůbec dostat z Kennedy Meadows a jak se pak dostat do Washingtonu. Žádný MHD, vlaky šíleně drahý.

Nakonec jsme se rozhodli, že se vrátíme autobusem do LA a do Seattle poletíme letadlem. První autobus měl jet až za 3 dny. Naštěstí tam byla trail angelka, která nás za donations odveze. Prostě nebere peníze, ale ty jí za to něco dáš. Hodila nás někam, kde jel autobus někam, odtud další do Lancasteru, a pak už jsme jeli vlakem do LA.

Tam jsme dorazili asi v osm večer a ráno v půl osmé nám letělo letadlo. Zůstali jsme tedy přes noc na letišti. Sice jsme ušetřili za nějaký motel. Takhle narychlo, pokud seženeš, na osobu za 180 dolarů, 5000 na noc a jsi ráda.

Ušetřili, ale vůbec jsme se nevyspali. Všude se svítí, sedadla jsou udělaný tak, aby se na nich nedalo ležet, furt hraje nahlas hudba. Ráno jsme byli všichni totálně nevyspalí.

Sobota 17. 6.

Asi v pět jsme si začali přebalovat zavazadla, abychom si do letadla na palubu vzali to, co smíme.

Tady to mají trochu jinak. Odbavený zavazadlo tě stojí jen 30 dolarů. Zabalili jsme tedy všechno do dvou zavazadel k odbavení a jedno neodbavený zavazadlo do letadla. Těch 30 dolarů, co jsme ušetřili, jsme za check inem s Bédou hned utratili za dvě piva.

Všichni tři jsme pak v letadle nevydrželi ani do startu a okamžitě usnuli. Ani jeden z nás nevěděl, jak to letadlo vzlétlo. Po asi dvou a půl hodinách jsme byli ve Washingtonu.

V Seattle jsme měli v plánu si nakoupit jídlo, rozeslat si ho poštou na trail. Washington není jako Kalifornie, nedá se dostopovat do měst, kde by ses zazásobila. Takže tady se to dělá tak, že si nakoupíš jídlo, zabalíš do krabic a rozešleš na trasu PCT tam, kde jsou pošty nebo na to uzpůsobené benzínky. Prostě není jiná možnost se zazásobit.

Trvalo nám asi půl dne vymyslet co na tři týdny nakoupit a kam to poslat. Na poště jsme zjistili, že za 40 min zavírá a my měli 4 obrovský tašky jídla, které jsme museli rozdělit a zabalit do tří balíků a odeslat. Byl v tom velkej bordel a nevíme, kam co přijde, jestli to přijde, jestli to bude stačit. Prostě nevíme.

Pak jsme v Seattle hledali nějaké levné ubytování a našli na bookingu. Na místo jsme dojeli MHD a tam zjistili, že se nám nikdo neozývá, takže jsme byli pěkně v prd… Asi 20 min jsme stepovali před místem, kde jsme měli spát, a kde nikdo nebyl. Majitel se nám ozýval pouze přes WhatsApp a chtěl nejdřív zaplatit a teprve pak, že nám pošle klíče od bytu ubrem. To nám přišlo hodně divný. Pak jsme zjistili, že to byl scam, podvod.

Takže jsme byli v půl osmé někde v Seattle, byla nám zima, neměli jsme kde spát. Byli jsme zmrzlí, mokrý, nevyspalí. Nakonec jsme našli na bookingu jiné ubytování, asi 2,5 km daleko a asi 2.500 za osobu, ale sere pes, šli jsme tam.

Jen jsme se báli, aby nám nezavřeli recepci. Nikdo z nás jsme neměli aplikaci na uber, tak jsme tam došli až někde v půl devátý. Recepce byla naštěstí nonstop.

Šli jsme okamžitě chrápat. Pro nás s Andreou to byla normální postel po měsíci a půl.

Když jsme spali u trail angelů, tak to bylo buď na gauči nebo na nafukovače. Béda s Andreou si povídali, ale já jsem dostala obrovskej hike hunger, takže jsem snědla svoji večeři, Bédovu a pak ještě temovala, co to šlo: lupínky, guacamole, mandariky a furt jsem se nemohla dojíst. A pak jsem prostě odpadla. Ostatní šli spát někde ve 12 hod.

Něděle 18. 7.

Snídaně byla od sedmi. Museli jsme si zařídit odvoz na nádraží. V ceně byla i snídaně, ale ty americký moc nemusím. Ty jejich pancaky jsou z takovýho hutnýho nijakýho těsta, jsou politý sirupem, mažou si je máslem. Nebo si dělají vafle nebo ovesný kaše. Pak tak zvláštně míchají vajíčka, rozpékají tousty… Já bych si raději dala tlačenku s cibulí.

Vůbec začínám mít pocit, že to americký jídlo je omezený jen na hamburgery, sendviče a pizzu. A pokud mají něco dobrýho, tak je to mexický.

No tak jdeme na tu snídani a že si zavoláme ubra. Bédovi den před tím apka nefungovala, tak jsem si ji naistalovala taky. A jak jsem cholerická a zbrklá, tak jsem toho ubra zavolala hned. Na snídani jsme tedy měli jen 5 minut. Takže jsme nám takovým debilním způsobem pokrátila potěšení z americké snídaně.

Taxikář nás odvezl na nádraží, kde na nás měl čekat autobus do Leavenworthu a pak dalších asi 150 km.

Leavenworth je městečko a la rakouská vesnička. Domečky v rakouském stylu, muškáty v oknech, krásné zahrady, neuvěřitelný. Jak to asi vzniklo, že se rozhodli si v Americe udělat horskou vesničku. Bylo to, jako když se ocitneš v jiném světě, v Rakousku v Alpách.

Chtěli jsme se tam jít projít, ale na prohlídku nebyl čas, protože jsme už měli domluveného trail angela Erika, který nás hodil do dalšího města. Přidala jsem se totiž na FB skupinu trail angels Washington a Erik se ozval a nabídl se, že nás odveze do Mazamy. Milej a ochotnej týpek a samozřejmě jsme mu za to dali 120 dolarů. Trail angel to dělá zadarmo, ale za benzín a ten čas se vždycky platí. Mělo by to být asi dolar na kilometr. Někteří si tím možná přivydělávají. Je to takový jistý výdělek od hikerů, pokud tu hikeři nejsou skrblíci.

Tohle přesouvání z Kalifornie do Washingtonu nás vyšlo jako týden dovolené v Chorvatsku. Hotel, letenka, vlak, autobus, plus tahle cesta, no dost se to prodražilo.

Erik měl (asi jako všichni zatím) ták zaprasený auto, to bylo neuvěřitelný. Ale byl fajnovej a celou dobu si povídal s Bédou. Chudák Béda, ten byl na konci cesty v Mazamě úplně umluvenej.

Mazama je úplně totální prd..l v lesích. Jedna benzínka, jeden obchod, kde jsme si chtěli něco koupit. Neměli tam skoro nic a to nic bylo totálně předražený.

Mac and cheace, co tu dlabem, jsou kolínka se sýrovou omáčkou. Normálně stojí 1.50 a tady stály šest dolarů. Na šest dnů pro dva tak x12, tak místo 18 necháš v obchodě 72 dolarů.

Dorazili jsme do campu k Mary.

Mary je paní, co se rozhodla, že bude dělat na důchod trail hikerům trail angelku. Váhala, jestli v Kalifornii, ale vybrala tady Washington. A vytvořila úplně nádherný úžasný místo, kde mají zázemí hikeři, kteří startují případně končí ve Washingtinu. Mazama je vlastně úplně poslední civilizace před Kanadou.

V campu byly dva baráčky. V jednom bydlela Mary a ve druhém její pomocník, správce, nějaký Raven. Pro hikery toi toiky, sprchy a celá kuchyň s lednicí a špajzkou plnou jídla a bylo to jako hiker boxy, takže super.

Zadarmo ti vyprala a usušila. A byl tam takový stan, kde byly věšáky s oblečením ve stylu Tahiti, rozevláté košile, kraťásky, žabky… To bylo pro hikery, co si potřebovali úplně všechno vyprat. Což je i můj případ, mám všechno jen v omezeném množství a všechno špinavý. Takže super vymyšlený.

Taky tam byly stany, před nimi posezení. U jednoho se třeba malovaly kamínky, u dalšího manikúra a mohla sis namalovat nehty. A samotná Mary má srdce na dlani a je prostě úžasná ženská.

Den 45 (pondělí 19. 6.)

Z Mazamy se pak potřebuješ dostat na trail a nejbližší místo je Harts Pass, ale tam byla zavřená silnice. Raven nás hodil ráno jen kousek za Mazamu a my museli 10 mil šlapat do kopce, abychom se dostali na začátek trailu.

Takže 16 km do kopce navíc a to mě docela mrzí. A ještě musíš jít 30 mil na Kanadský hranice. Takže dva dny jsme šli ke Kanadským hranicím a pak tou samou cestou jsme se vraceli zpátky. Docela voser. Ale jinak to vyřešit nešlo.

Ráno nás startovalo celkem šest. Těm, co jdou z Kanadských hranic do Mexika, se říká sobo, jako southboarder. A těch je podstatně méně než nobo, nordboarder, kterých na hranicích s Mexikem startovalo padesát.

Tak si tak stoupáme po kamenitý cestě, po které bychom se normálně vezli, a najednou slyším hluk a ono velký auto na úpravu silnic. A co napadne Zuzku, hned jsem na ně zamávala a oni mě naložili na korbu. Pak ještě Deva a Andreu. Béda nechtěl, protože to byl jeho první den hikování a on se cítil ještě strašně čilej. Popovezli nás asi tři míle, zaplať Pánbůh za to.

Dorazili jsme na Hart Pass. To je kamenitá silnice, která protíná trail. Je tam camp ground, jsou tam stolečky, suchý záchod, pramen vody. Jsou tam už i bearboxy, protože ve Washingtonu jsou medvědi. Tady ve městečkách už nemají normální koše na odpadky, všechno tu mají přizpůsobené tak, aby se k tomu medvědi nedostali a nestahovali se do měst. Takže i tady máš možnost schovat si jídlo do ocelový bedny, do které se medvěd nedostane.

Doškrábali jsme se tam v době oběda. Najednou se zatáhlo a začalo sněžit. A sněžilo pak ještě další dva dny. Docela rozdíl proti hikování ve slunné teplé Kalifornii. Najednou v zimě, v mokrém sněhu, v tom si postavit stan. Ráno sbalit a pokračovat dál. Takže se mi splnilo to, čeho jsem se obávala, že budu v zimě usínat a v zimě vstávat. Ale naštěstí to nebylo tak hrozný. Bylo vlhko a vlezlo, ale teplota nešla pod nulu a jak všechno musíš pobalit, tak se hýbeš, a tak se zahřeješ.