Den 58

Po osmi dnech jsme došli do Stevens Passu. Je to takové bikeové středisko, kde měla být hospoda. Já už se strašně těšila na pivo. Bylo dopoledne. Koupila jsem si dvě plechovky a zmrzlinu.

Odtud jsme měli stopovat do Skykomishe, kde čekáme do pondělí, až nám otevřou poštu a vyzvedneme si balík. Skykomish je údolí, kudy vede železnice a vůbec nic tu není. Jídlo tu mají jen na benzínce a tam to strašně smrdí. Andrea si tam chtěla koupit jogurt. Prodavač jí ho nechtěl prodat, protože byl prošlej. Ale pak ho zas vrátil zpátky do lednice.

Je tu i pár hospod, takže jsme si došli na večeři. Je tu camp, za 20 dolarů si koupíš camp site pro 3 stany, ale nejsou tu sprchy, elektřina, jen toi toiky. Takže na punk. Počítáme s tím, že si na snídani dojdeme do restaurace a všechno dobijeme tam. A počkáme do 11.30 až nám otevře pošta.

A další nepříjemnost. Bédovi se včera vypnul telefon a nejde zapnout. Jsem zvědavá, co bude, co budeme s ním dělat. Protože bez telefonu se nezorientuje, ztratit se tu v lesích můžeš velice snadno, už jenom když jdeš na záchod. Bez telefonu si nezjistí spoje, jak se dostane do Seattlu, nezjistí, kde je, nenajde si nic. No uvidíme, jak se nám to ještě vyvine.

A taky jsme nedopočítali, že pojede takhle brzo domů. Dneska si vyzvedneme náš první resupply box. A já nevím, co budu dělat s dalšíma dvěma obrovskýma boxama s jídlem pro dva lidi, co jsem si poslala. Rozhodně to do batohu nenarvu.