Den 59

Vyvinulo se to dobře. Béda nějakým záhadným způsobem s nožem opravil tlačítko a telefon si zase zapnul. Jediné nebezpečí bylo, že si ho znovu vypne a pak zas nezapne.

Ráno jsme všichni společně šli na snídani. Poštu otevírali až v 11.30. Nechali jsme si tam něco dobít, protože v kempu nebyla elektřina. Dali jsme si obrovskou omeletu se sýrem a se slaninou a s volskýma vokama. Vždycky se ptají, jak ty volský voka chceš, jestli rare nebo medium. No to se u nás neptají… A celé je to zapečené se strouhanýma bramborama. Zní to zvláštně, ale je to dobrý. Bramboráky ze strouhaných brambor tu dělají dost často a jmenuje se to hash browns. Normálně by nikdo z nás takovou snídani nesežral, ale na treku s tím nejsou problémy.

Po jídle jsme šli na poštu a modlili se, aby tam ten náš první balík byl. Naštěstí byl. Pošta byla moc hezká, čistá a pošťačka byla velice příjemná. Byli jsme šťastný, že jsme dostali náš první resupply box.

Bohužel si Andrea poslala i nějaké ovoce a zeleninu. Já na to ty koule neměla si tohle poslat, posílala jsem jen trvanlivé potraviny. Všechno jí to shnilo a hnilo na všechny potraviny, takže jsme to měli docela plesnivý a upatlaný, ale co se dá dělat. Nějak jsme to očistili, vysušili a dobrý. Akorát si tu zeleninu poslala do všech balíků, takže nás čekají zabordelený, smradlavý balíky. Snad je na té poště nevyhodí.

Rozdělili jsme si jídlo a vyrazili na stopa. Asi po pěti minutách nám zastavily dvě milý holčiny, které měly nějaký pivovar ve vesnici, co byla blízko, a dovezly nás zpátky do Stevens Passu.

Ty potraviny jsme docela propočítali, takže jsme to neměli zas tak ultra těžký batohy jako vždycky na začátku etapy a nečekal nás zas tak dlouhej stretsh jako před tím. Teď to mělo být asi čtyři, pět dnů. Je to velký rozdíl, když si člověk táhne jídlo na osm nebo čtyři dny.

Stevens Pass byl ve všední den v pondělí úplně prázdný, je to fakt znát, tam chípl pes. O víkendu tam bylo spousta hikerů, Indů, muslimů, co si dělali selfíčka pod holejma sjezdovkama a lanovkama.

Ještě jsme dali poslední studený pivka, něco ještě dobili. Mně se nedobilo vůbec nic, ale to na 4 dny nevadí. A vyrazili jsme. Ty začátky jsou těžký, než se rozejdu, tak mi to hrozně trvá. Ale počasí nám přálo, nebylo vedro, pěkně pofukovalo, svítilo sluníčko. Akorát čím víc jsme stoupali, tím začalo přibývat komárů. Doufali jsme, že to je jen lokální a za chvíli to bude v pohodě. Ale nebylo. Celý čtyři dny to nebylo v pohodě.

Večer jsme přišli na místo, kde jsme chtěli kempovat. Site byl u jezera. Tak jsme si říkali, bude to hezký, západ slunce, jezírko, romantika, ale bylo tam úplně šíleně komárů. Takže první, co člověk udělá, když přijde, okamžitě si oblíkne kalhoty, dá si síťku přes obličej a rychle jak debil postaví stan a všechno nahází do stanu a schová se, protože to bylo opravdu komáří peklo.

To jsem nezažila a ani snad nikdy nezažiju třeba na Jižní Moravě, když tam jsou největší koncentrace komárů, proti tomu, co je tady. A pak jsme se dozvěděli, že to byl zatím jen předvoj. Za dva až tři týdny to prý bude ještě horší.

Naštěstí jsem pověřila Bédu, aby vzal repelent a sama jsem měla Deet. Na tohle pomohl jen ten Deet, ale jen na chvilku. Ale stejně, jen co ty kurvy najdou nějaký místo, tak se přisajou. Nejde v tom venku sedět. Prostě musíš utéct nebo se schovat do stanu.

Tak jsme sice byli na nádherným místě, byl nádherný západ slunce, ale my byli zalezlí za síťkou ve stanu, aby nás ty kurvy nesežraly. A jsem ještě vařila před stanem večeři. Skrz síťku jsem ji míchala a modlila se, aby mě komáři nepoštípali ruce. Večeři jsme museli jíst vevnitř. Stále ještě svítilo sluníčko, takže ve stanu bylo hrozný parno. Tak to jsme nečekala, že to takhle začne už ve Washingtonu.

To, že mají komáři v Oregonu nějaké období a že je to peklo, to jsem věděla. Ale stejně jsme doufali, že se nám to vyhne. Bohužel.