Den 60

Ráno to samý peklo. Nasnídali jsme se vevnitř a pak rychle zabalili se síťkou na ksichtě a vyrazili. Doufali jsme, že ti komáři budou jen u toho jezera. Přes den se to naštěstí trochu zmírnilo. Ale kolem pátý hodiny odpoledne se zas objevili. Nespíš prostě zastavit jinak si tě okamžitě najdou a sežerou.

Hikování ve Washingtonu je nádherný. Hory jsou úžasný, naprostá divočina. Krom PCT hikerů téměř nikoho nepotkáš. Cesta je docela dobá, už se tolik nepřelejzá jako na začátku. Je to tu víc udržovaný, víc v civilizaci, než to bylo před tím.

A často tu jsou brody. Každý den se brodí. Někdy je to náročnější, někdy easy. Ale musíš sundat boty a jít do studený vody. A já jsme navíc posr…ná, že se vykoupu. Takže si navíc před tím ještě všechno schovávám do nepromokavých pouzder, telefon, foťák, peněženku, oblečení, aby mi to neuplavalo, kdybych náhodou ve vodě zakopla a zaplavala si.

Když jsem u nějakýho brodu, tak se vždycky musím smát, když si vzpomenu, jak jsem vyprávěla jednomu klientovi, že tu budeme brodit a že si pořizuji nepromokavý sak do batohu a hůlky na brodění. A on né, tam přeci budete mít mosty. Tak se vždycky rozesměju. Tady je těch říček tolik a v tomto období jsou rozvodněné. Mostu tu občas jsou a občas taky nejsou nebo jsou rozbitý nebo spadlý. Anebo je to vyřešený nějakou kládou, přes kterou všichni přejdou.

Někdy je to dost nepříjemný. Jednou jsme třeba strávili 45 minut hledáním na docela rozvodněné říčce místa, kde by ji bylo možné přebrodit. Byl to velký proud, bylo to dost strmý. Nehrozilo, že si jen zaplaveš, OK, ale že se i pomlátíš mezi kamenama. Trail pro tebe končí. A skoro hodina je dost velká zdržovačka.

Cestou jsme poobědvali někde na skále na příkrým srázu, protože tam zrovna nebyli komáři a my se mohli v klidu najíst. Doufali jsme, že to vydrží, ale pak zas kolem páté začali zas rojit. Došli jsme na docela pěkný camp site a začalo zas peklo, sedlo nám na hlavy. Takže zas co nejrychleji postavit stany, naházet všechno dovnitř, udělat si rychle jídlo. A ten můj stan je strašně malej i když je pro dva. Asi si Big Agnes myslela, že v něm budou stanovat Číňani nebo co. Takže docela debilní logistika. Navrvat se s Bédou do stanu, nafouknout karimatky… je to docela zajímavý. Pak vytáhnout jídlo, vybrat z toho, co se uvaří, a pak před stanem uvařit tak, aby ti nesežrali ruce komáři, a hlavně nenalítali dovnitř. Uvařila jsem to nejrychlejší, co bylo. Ty bramborový kaše se jen smíchají s uvařenou vodu, přidala jsem k tomu klobásu a sýr, co jsem nakrájela ve stanu. No a jedli jsme zas namačkaný ve stanu, i když venku ještě krásně svítilo sluníčko.

Člověk si to večer vůbec neužije, stovky komárů ti bzučí nad hlavou. Vůbec jsem kvůli tomu nemohla odpočívat. Když ses třeba dotknul rukou síťky, tak se na tebe sesypali a poštípali i přes tu síťku.

Takže Béda si to s námi docela vybral. Nejdřív sníh, zimu, déšť, bouřky, brody, přelejzání klád a teď ještě komáří peklo. Ten bude vzpomínat na Washington.

Medvědů tu zas tak moc není, žádného jsme neviděli. Jen sem tam nějaký hovno, nějaká stopa. Ale jídlo raději na noc věšíme na strom, teda Béda.