Den 67

Naštěstí medvěd nepřišel. Po snídani jsme vyrazily a asi po pěti minutách nás dohnala Australanka Heidy. S ní a její partou se míjíme od začátku naší cesty ve Washingtonu. Šla chvíli s námi a povídaly jsme si. Prý chce dát 27 mil do Chinook Passu. My si říkaly, že bychom vlastně taky rády a pak dostopovaly do White Passu a zkrátily si stretch o jeden den. Ale 27 mil je asi 40 km.

Cesta ale ubíhala docela v pohodě. Žádné velké převýšení, rovná cesta, tak jsme to nakonec stihly a někdy v půl sedmé jsme byly na parkovišti, kde ale bohužel nic moc nejezdilo.

Už asi třetí nebo čtvrtý den máme nádherný výhled na Mount Rainer, tedy když nejsme v ďolíku nebo nejsou stromy. A to je mega obrovská aktivní sopka. Myslím, že je to nejvyšší sopka ve Washingtonu a měří 4 392 m n. m. Je celá zasněžená, nahoře je ledovec a má tvar sopky. Nádherný monument, na který se krásně kouká.

Na parkovišti už byli nějací day hikeři a Heidy se jich hned šla zeptat, jestli by nás nevzali. Tak to jsme tu zatím ještě nezažily, že by někdo před námi se strachem utíkal pryč. Chvilku mi to trvalo, než jsem pochopila, že se nás paní s pánem strašně bojí. Možná si mysleli, že žebráme nebo nevím. Tak jsme je raději nechaly v klidu a doufaly, že nás nabere někdo jiný.

No a trail provide, za chvilku tam přišla partička tří day hikerů, kteří měli právě cestu přes White Pass, kam jsme měly poslaný třetí balík s jídlem na benzínku, která funguje jako bufet, sprcha, pračka a camp pro hikery. Tak nás hodili přímo sem.

Jen už bylo dost pozdě, asi půl osmé a benzínka měla jen do šesti. A já se tak těšila na pivko a měla tak smutnej výraz ve očích, až se nade mnou jeden hiker slitoval a dal mi svý. Protože jich měl víc a nestíhal je do druhého dne vypít.