Den 66

Třetí den, co jsme byly s Andreou na cestě bez Bédy, byla na cestě útulna. První kterou jsem tu viděla. Tady jinak žádné přístřešky nejsou. Chtěla jsem v ní přespat. Bolo to k ní asi 30 km. Andree se moc nechtělo, že prý bude raději spát před ní ve stanu, že to tam většinou smrdí. Já se těšila, že nebudu muset stavět stan.

Bylo docela chladno, dost foukalo a bylo zvláštní počasí. Přes ty sedla se občas převalila mlha, která tak divně kondenzovala. Třeba jsi přišla pod stromy, ze kterých ohromně pršelo a o pár metrů vedle svítilo sluníčko a bylo sucho. Strašně zvláštní. Chvíli potůčky a o deset metrů dál sluníčko a sucho.

Došly jsme k chatě pana Ulricha. Jmenuje se to Mike Ulrich Cabin. Je to přístupné pro veřejnost. Musí se tam dodržovat nějaká pravidla, nedělat bordel. Vykýblovaly jsme si věci, já si došla pro vodu. A pak čtu ve faroutu, že se tam asi před 14 dny hikeři nakazili nějakým norovirusem, že je to všude, a hlavně ve vodě, ze které se to nedá vyfiltrovat. Já vodu neměla, Andrea málo. Nevím teda, co je norovirus. Pravděpodobně nějaká sračka se žaludečními problémy. Tak jsem vylila vodu, sbalily jsme si věci a hikovali asi ještě míli a pů dál, kde byl další pramen.

Takže jedná dřevěná útulna na trailu a nikdo tam nemůže spát, protože je zamořená moribundusem. To by se člověk posr..l. Kdyby tam zůstal, tak určitě.

Popošly jsme tedy kousek dál. A zakempovaly u pramene v lesíku. Já šla poprvé věšet jídlo na strom. A dopadlo to tragicky. Jednak nechápu, jak ho mám pověsit, maximálně do výše natažených rukou. Asi půl hodiny jsem chodila po lese a hledala větev a snažila se přehodit provázek a pak zavěsit jídlo v nepromokavým pytli. Nakonec to viselo asi metr a půl nad zemí. Takže kdyby medvěd přišel, tak by se ani nemusel ohýbat a mohl by se rovnou napapat.

None