Den 70

Spaní za benzínou bylo krásný, ale přeci jen bylo potřeba vyrazit dál. Takže zas s plnou polní, sjezdovkou nebo kolem sjezdovek nahoru.

Na začátku trailu jsme měly vyplnit místní permit, asi aby rangerové měli přehled, kolik hikerů, kdy a proč jdou na trail. Ale zrovna tam tak strašně štípali komáři, že jsme to neudělaly, jen jsme sbalily permit do kapsy, že ho vyplníme cestou, až nebudou. Ale ani k tomu nedošlo.

Stoupaly jsme nahoru. Andrea mi utekla a asi v půlce kopce jsem konečně potkala prvního Čecha. Poznala jsem ho tak, že si telefonoval s domovem. Tak jsme se zakecali asi půl hodiny. On šel v protisměru, tak mi vyprávěl, kde jsou komáři a kde nejsou, a na které úseky se máme raději vybodnout. Že jižní Oregon je plný komárů a jde se jen lesem, že je to o ničem. Taky kolik potkal medvědů, prý jich je v severní Kalifornii hodně. Kolik hadů, jaké počasí a jak se mu šlape. A jak jsou na něj lidi hodní, že stále dostává nějaké jídlo, a to nikdy neodmítne. Protože to je osudová chyba, když hiker odmítne nabízené jídlo, že jo. A vůbec osudová chyba je, když hiker odmítne pivo! To jsem zažila jednou. Nějaký Němec si nedal a pak skončil. Pivo se neodmítá!

Taky tu koluje kreslený vtip, když piješ moc piva, tak je to hiking problem, ne drinking problem. Znamená to, když strašně moc chlastáš pivo, nemáš problém s alkoholem, ale máš hikovací problém.

Protože nás s tím týpkem, co se jmenoval Petr, žrali komáři, tak jsme se asi po půlhodince rozloučili a já stoupala za Andreou. Ten den měla být jednodušší trasa, ne moc velké převýšení a my se rozhodly, že nepůjdeme tolik kilometrů.

Jde se přes takový sráz, odkloněný svah, kde jsou sněhová pole. Upozorňovali nás, že se tam dá lehce uklouznout. Ale prý je tam náhradní cestička přes špičku. Tak tou jsem šla já a Andrea to vzala přes ta sněhová pole a prdel měla pěkně staženou. Bylo to prý hrozně uklouzaný a uděláš špatnej krok a svezeš se pár desítek i stovku metrů dolů. A můžeš se pěkně pomlátit.

Nesla jsem si avokádo, všichni tu jedí avokádo. Ono se docela dobře nese, protože má tvrdou slupku. A tady jedí avokádo ke všemu, je to tu takový evergreen. Ráno jsem si ho dala ke snídani, ale bylo trochu přezrálý a já na avokádo nejsem zvyklá. Udělalo se mi po něm strašně blbě od žaludku, chytly mě křeče do břicha a když jsem pak stoupala za Andreou, byla jsem úplně hotová. Vystoupala jsem na první kopec a pozvracela se. A pak i posr… Andrea mi nechtěla věřit, že to mám po avokádu, ale avokádo už nikdy více. Narvala mě živočišným uhlím. Moje uhlí už došlo a nevíme, kde ho tu koupit. Že se něčím infikuješ, je tu dost častý. Šlo se mi mizerně, každou hodinku, hodinku a půl jsem musela zastavit a odběhnout si.

Nejhorší na tom bylo, že to byl asi nejhezčí den ve Washingtonu. Celý den jdeš po vršku a máš nádherný výhled na tři sopky, Mount Adams, Mount St. Helens a Mount Rainer. A pak byl vidět i Mount Jefferson. Takže jsem si to „užila“, no. Ale i těmahle hikovacíma problémama jsem byla schopná ujít 25 km.

Spaly jsme někde poblíž Walupt Lake. A tam už zas byli komáři. Večer jsou vlastně vždycky. Takže zas rychle za sítě do stanů, rychle uvařit večeři a spát.