Den 73

Druhý den ráno jsme si koupily zásoby na tři a půl dne a vyrazily na stopa. Měly to být poslední tři dny ve Washingtonu a čekal nás Oregon.

Ty tři a půl dne byly více mé jen lesem a málokdy se ti otevře výhled na okolní zalesněné kopce. Ale terén pohodový, bez klád, relativně nízké převýšení, takže se dalo krásně dojít i 35 km za den.

Já si propíchla karimatku, ale naštěstí ve Trout Lake jsme ji zalepily a naštěstí to drží. Dva dny před tím jsem spala na tvrdým, a to se dá spát jen na zádech. Na boku to moc bolí.

Mně se ty lesy docela líbily. Byly bez komárů, no se tam nějaký. Byly takový tajemný, temný. Taková starodávná indiánská rezervace. Ale možná pro někoho vopruz jít celé dny lesem.

V Cascade Locks jsme se měly setkat se skupinou Čechů, kteří jdou proti nám a startovali 14 dní přede mnou. Asi čtyři lidi. A ještě Pavel Sabela, kterého sleduji už asi 4 roky. Jediný Čech, co má Triple Crown. To znamená, že obešel všechny tři velký americký traily, PCT, CDT a Appalachian Trail. A ještě jeden kluk, kterého jsem sledovala na YOUTUBE, než jsem vyrazila. A ten si to vyžral. Ten největší sníh, největší mráz, protože startoval hrozně brzo a přešel celou zasněženou Sieru. Docela borec pro mě.

Cestou do Trout Lake jsem potkala tu čtveřici Čechů. Ještě jsem je zaúkovala, aby mi vzali pivo na cestu a fakt mi ho vzali. Pokecali jsme u potoka, vypili pivo a já pak odnesla plechovky do města. Vyprávěli, jak od Cascade Locks do Oregonu budou komáři a že to bude menší či větší komáří peklo, že jižní Oregon je jednak strašná nuda, lesy, šílený, že se to nedá, nejlepší je to přeskočit. S Andreou jsme se dohodly, že žádný komáří peklo už nechceme zažít a týden v jižním Oregonu asi vynecháme a přeskočíme to do Severní Kalifornie.

Měli se kolem 20. srpna vrátit do Kennedy Meadows a jít High Sieru. Dohodli jsme se, že bych se k nim mohla přidat a jít to s nimi. Ta High Siera je nebezpečná. Říkali, že už asi 180x startoval vrtulník pro nějaké hikery, kteří někde uklouzli a pomlátili se. Že tam jsou nebezpečný brody a nedoporučuje se to jít sám.

V celým Washingtonu jsme moc lidí nepotkávali. Ale teď se tu ty trasy kříží. Někteří přeskočili High Sieru do severní Kalifornie a docházejí do Washingtonu, takže je tu těch hikerů víc. Není to na škodu, člověk se pozdraví, je to fajn.

Přiblížily jsme se ke Cascade Locks, kde je ten slavný Most Bohů (Bridge of the Gods) mezi Washingtonem a Oregonem přes řeku Columbia River. Krásný místo, takový hikerský milník na PCT.

Byla jsem upozorněná, že je ten most strašnej voser. Všichni si tam chtějí udělat videa a provolávat hesla: tak jsme do zvládli, paráda, jsme na Mostě Bohů. Ale most má železnou konstrukci, takže pod sebou vidíš tu řeku. Není tam chodník, není tam místo pro chodce, proti tobě jezdí auta a ty se jim musíš vyhýbat. Navíc ti hrozí, že ti spadne telefon a propadne dolů do řeky a ty o něj přijdeš. Za mě tedy spíš nepříjemný přejít ten most.

Já udělala veleoslavný video hned na začátku a schovala telefon do kapsy a vytáhla až na druhé straně v Oregonu v Cascade Locks.

Cascade Locks je zas minivesnička s krásným obchodem, je tu pár hospod, dokonce i jeden hikerský pivovar, kde dostanou hikeři při příchodu pivo zdarma. Takže nás to tam hned vcuclo, a to pivo bylo moc dobrý.

Krom hikerů tu zas skoro nikdo není, ale je jich tu docela dost. Většina si tu dává den nebo i tři dny zero. Taky odtud jezdí autobus do Portlandu, kde se můžeš dozásobit. Andrea si tam koupila nový boty a já si vyměnila stan, protože měl prasknou tyčku a urvaný očko na tyčku. V Portlandu Free mi to úplně bez problémů vyměnili za nový. Takže mám teď úplně nový stan.

Cesta zpátky autobusem trvala asi 40 min, takže parádní spoj. Jen jsem Portland nazvala město zombie. Tam normální lidi na ulici nepotkáš. V Down Townu jsou stanová městečka bezdomovců. Kolem tebe se furt někdo motá, co je vožralej, sfetovanej nebo na něčem nafrčenej. Nebo pokřikuje nebo se válí v parku, před hospodou, před krámem na schodech. No docela peklo.

A ty stanový městečka si nestaví někde za městem, ale přímo v parku v centru, klidně i před přechodem. Prostě děs. Já si teda Portland moc neužila.

Zašly jsme si ještě do thajský restaurace na konečně dobrou, teplou home made stravu a utíkaly zpátky. Za mě Protland = Zobieland.