Den 89 a 90

Ve středu ráno jsme šly na stopa, ale vůbec nic nejelo a vypadalo to dost bledě. Naštěstí kolem projela nějaká super mega hodná holčina, která jela do práce. Vrátila se pro nás a odvezla až do Bendu, kde pracuje. Prý by taky jednou chtěla jít PCT, proto se pro nás vrátila. Tahala od nás informace a my zas tahaly od ní, co dělá a tak. Její práce byla fire watcher, prostě bloumá po lese a hledá případné požáry. To m přišlo strašně vtipný, zase jsme u té přezaměstnanosti. Tady jsou nejen hasiči, ale i lidi, co chodí a kontrolují, jestli někde nehoří. Ale byla naprosto skvělá. Kdo ví, jak dlouho bychom tam stály a modlily se, aby nám zastavilo auto, které jelo jednou za 20 minut.

Dovezla nás do Bendu, přímo do Countdownu, navíc zavedla do své oblíbené kavárny a zaplatila za nás snídani. A ještě si i s námi sedla a dál povídala, než musela odejít do práce. Prostě trail provides, úžasný lidi na trailu. Děkujeme.

Hodně dlouho jsme seděly v kavárně. Andrea je kavárenský typ, takže byla strašně nadšená. Doplňovala si tam blog, který si píše každý den.

Já zas nejsem vůbec kavárenský typ, kafe nepiju, ty jejich muffiny nežeru. Maximálně kdyby měli něco se salámem, jinak nic. Dohodly jsme se, že po kavárně půjdeme ještě do pivovaru, protože Bend je pověstný tím, že je tam strašně moc pivovarů. A v každém mají pro hikery první pivo zdarma.

Tak po vysedánkování v kavárně jsme vyrazily. Bohužel nebylo první pivo zdarma, musela jsem si ho zaplatit. Asi jsem vybrala špatný pivovar, ale sere pes, pivo po ránu je vždycky fajn. No a bylo jedenáct hodin, tak jsme se přesunuly do té čínské restaurace All You Can Eat.

Musím se přiznat, že po těch třech měsících jsem měla obrovskou hikovací krizi. Už jsem nechtěla uhikovat ani metr. Už toho bylo fakt strašně moc a chtěla jsem si strašně moc odpočinout. Ale nebylo jak, kde… Byla jsem utahaná, bylo vedro, batoh mě sral, všechno mě sralo. Měla jsem opravdu velkou krizi.

Bylo to prý na mně vidět už v Sisters. Sice byly krásný, ale Andrea říkala, že na mě čekala více než obvykle, že jsem se táhla, že mi to hikování nešlo, byla jsem pomalá. Chtěla jsem si už prostě odpočinout.

V té čínské restauraci jsme se opravdu strašně přežraly. Pak jsme se měly jít do obchodu ressuplynout, ale jak mi po tom jídle bylo blbě, tak jsem si koupila jen tři jablka, jeden pomeranč a ledovej salát. A to bylo všechno. Já jídlo prostě nemohla ani vidět. Už jsem nechtěla nikdy nic jíst, maximálně ty tři jablka, jeden pomeranč a ledový salát, pak už nikdy nic.

V obchodě jsem si vzala karton a na něj jsme si napsaly, že chceme do Chemult. Já furt říkala Chemlut a nikdo mi z těch Američanů nerozuměl, ono se to čte totiž „Chimln“. Trochu jsem si to počeštila, takže mi nikdo nerozuměl, kam chceme. Ale napsaly jsme to na karton a šly na stopa.

Když stopuješ tam, kde PCT hikery znají a berou je, tak je to OK. Ale stopovat z většího města někam dál je prekérka. Skoro nikoho si nestopneš, navíc jsi ve městě, na výpadovce na dálnici, takže je to úplně marný. Nikdo nám nezastavil, a tak jsme šly nakonec na autobus. Stálo to 28 dolarů, které jsme chtěly ušetřit, ale nebylo zbytí. Doběhly jsme na druhou stranu města a zaplatily autobus do toho „Chemlonu“.

Autobus jsme stihly, všechno v pohodě, akorát proti autu se strašně táhne. V Chemult jsme byly až večer v půl sedmé a potřebovaly jsme ještě dostopovat do Crater Lake. Tam jsme se chtěly podívat, protože je to tam nádherný, monumentální. Je to obrovské jezero v Oregonu, které bývalo dřív sopka, která se propadla do sebe. Nějakým způsobem se do ní dostala voda a ten vršek zůstal čnít ve vodě. Takže je to obrovský kráter, plný vody s ostrůvkem ve tvaru sopky uprostřed. Vypadá to fakt nádherně.

V „Chemlonu“ jsme stopovaly a zas nám strašně dlouho nikdo nechtěl zastavit. Byla to wide stretch, jak říká Béda. Chemult je vesnice u frekventovaný silnice. Benzina kam zajížděly kamiony na hamburgera nebo na sandwitch. Chodili tam samí zhulení lidi, Mexikánci pochybní. Ani jedna ani druhá jsme se tam necítily bezpečně. Stále nás někdo okukoval, pořvával na nás, motal se kolem nás. Chtěly jsme se strašně rychle dostat pryč.

Všude okolo tu jsou jen lesy, je to opuštěný. Vypadalo to, že tě někdo v noci podřeže jen proto, aby ti sebral mobil. Říkala jsem si, tady nepůjdeme do lesa, to si raději zaplatíme nějaký předražený hotel.

Jenže nám nikdo nechtěl zastavit. Když to trvalo asi hodinu a my to chtěly zabalit, že půjdeme asi 2 míle zpátky, kde měl být nějaký camp ground, tak nám zastavili dva strašně hodní týpci. Prý jedou sice trošku jinam, ale že nás vykopnou po cestě u nějakého camp groundu trošku blíž k tomu Crater Lake. Takže super.

V osm večer jsme se ocitly v camp groundu za křižovatkou, která vede ke Crater Lake. Myslely jsme, že tam přespíme a ráno půjdeme na stopa, protože tak pozdě už se nám stopovat nechtělo. Ale tady je rozdíl camp ground a camp ground. Někdy je to RW Park, kde nepřijímají baťůžkáře. A byl to zrovna tenhle případ. Z camp groundu vylezla bába a nás tak trochu vyhodila, že je to tam jen pro karavanisty a stanovat se tam nedá. Tak jsme mávly rukou. Už jsme byly v pustině, tak že si lehneme někde do lesa. Jen jsme si tam od ní nabraly vodu a šly zpátky na tu křižovatku, že si tam někde někam zalezeme.

Popošly jsme asi dvě míle a říkaly si, že bychom si mohly přeci jen něco stopnout do Mazamy. To je camp kousíček od Crater Lake pro hikery, tedy samozřejmě nejen pro ně. Že by bylo fajn tam dorazit ještě večer. Ale jely asi jen dvě auta a žádný nám nezastavilo. Tak jsme zalezly do lesíka a začaly rozkládat stany. A najednou začaly směrem na Mazamu jezdit jedno auto za druhým. Jsme si říkaly, to máme ale smůlu, mohly jsme ještě chvilku počkat. Ale co, nedá se svítit. Zalezly jsme do lesa, povečeřely a šly spát. A doufaly, že si ráno někoho snadno stopneme.

Den 90

Opak byl pravdou. Ráno zas žádná auta nejezdila. Pusto prázdno. Jedno auto asi za 5 minut a nikdo nechtěl zastavit. Nechtělo se nám jen tak stát, tak jsme šly 16 mil do Mazamy pěšky. A když nám nikdo nezastaví, tak do večera dojdeme. Po třech mílích asi hodině a půl zastavil docela straý týpek, rybář s velkým autem, co ani nevěděl, jak se otevírá kufr, abychom si tam daly batohy. Ale zaplať Pánbůh. Byly jsme šťastný. Popovezl nás asi 10 mil směrem k Mazamě ke krámku, který byl sice zavřený. Ale doufaly jsme, že tam pojede víc aut a budou znát PCTčkaře a nebudou se nás tolik bát a někdo nás sveze.

Najednou se tam objevil takovej starodávnej autobus, krásnej, malovanej, z dálky vypadla jako historická pražská tramvaj. Andrea přestala stopovat a já: Neblbni! Ten jede určitě do Crater Lake! To bude určitě nějaká atrakce. Ten nás vezme! Stopovala jsem, mávala jako blázen a on ten tramvajobus zastavil. A velkým potěšením nám otevřel dveře, vzal dovnitř a že nás vítá. Divil se, co tam děláme, že tam PCTčkaře nikdy neviděl. Byly jsme úplně mimo trasu a stopuje se úplně někde jinde. Šťastný jako blechy jsme naskočily a chtěly zaplatit a on, že je free, že jezdí zadarmo.

Povídaly jsme si s ním a prý z Mazamy vozí PCT hikery z Mazamy ke Crater Lake a dál. Tak jsme se jen otočily v Mazamě a on nás odvezl na místo, kam jsme chtěly.

Crater Lake je fakt boží mega pecka. To se nedá popsat. Jedeš do kopce a najednou místo toho, aby za kopcem byl další kopec, tak je tam obří jezero. Uprostřed ostrov ve tvaru sopky. To je ten vršek sopky, která se propadla dovnitř. Jsou tam rekreační budovy, ale moc jich není. Jeden velký hotel, parkoviště a turisti. Všechno je to na okraji toho kráteru, takže od všude je vidět na to krásný jezero, lemovaný skálami toho kráteru, uprostřed ten ostrůvek, dole v hloubce zůstával sníh z těch hřebenů. Fakt to stojí za to vidět. Pecka!

My tam přijely dopoledne, udělaly spoustu fotek a videí a vydaly se hikovat kolem jezera. Pak se zatáhla obloha z toho kouře, co vanul z požáru někde v Oregonu. Bylo to v takovém oparu, kdy máš výhled, ale fotit se moc nedá.

Měla jsem docela krizi. Hikovat se mi už extra nechtělo. Andrea to asi vycítila a navrhla, že půjdeme asi 10 mil kolem jezera a pak si stopneme někoho do Ashlandu. A odtud hikovat dál, protože Ashland je vlastně na hranici Orgonu a Severní Kalifornie. A ona chtěla ještě hrozně moc vidět Severní Kalifornii. Odsouhlasila jsem to a že pak zkusíme, jestli nás někdo hodí do Ashlandu.

A světe div se, někdo nás hodil. Zastavil nám takový starší pán s mladší paní. Prý nás nehodí až do Ashlandu, že jedou jen kousek, ale že nás rádi popovezou. Každý kousek dobrý. Nalodily jsme se a povídali si s nimi. Pak to chytrý auto ukázalo, že mu začala ucházet guma. Bylo to píchlý a muselo se to opravit. Pánovi bylo těžce přes sedmdesát a vypadalo to, že to bude trošku problém, že bude potřebovat pomoct. Takže jsme s Andreou asistovaly při výměně gumy. Samozřejmě to ani jedna z nás nikdy nedělala a z autoškoly si to ani jedna nepamatujeme. Naštěstí postup věděl pán. Takže povolit šrouby, zvednout auto, vyndat rezervo z auta, vyměnit, zas dolů, utáhnout šrouby… A oni byli tak nadšení, že nás odvezli až do Ashlandu. Bylo to asi půl hodiny od jejich domu. A ta mladší paní se pochlubila, že je bývalá servírka a že byla na heroinu a je sedm let čistá. V ruce měla kelímek na kafe a na něm bylo NY a znak nějaké komunity lidí, co už nejsou na drogách.

Tahle hodná paní, co už není na drogách, nelenila, vyfotila si nás a poslala naši fotku na FB web Ashland Trail Angels South Oregon. Že bychom chtěli u někoho přespat, jestli je to možný.

A světe div se, ozvala se jí Debbie. Prý má ranč, kde můžeme přespat. Okamžitě jsme to odsouhlasily a moc rády. Tak nás odvezli přímo k ní.

Na ranči jdeš přímo mezi slepicemi, koňmi, krávami, klokany, husami, byl tam osel. My tisíckrát poděkovaly. Ještě nám nabídli, že nás ráno hodí na trail, že se s námi rádi uviděj. A my se ocitli v naprosto dokonalém ráji.

Nejen, že jsme dostali k dispozici vlastní chatičku s terasou, sprchou, záchodem a výhledem. A to všechno zadarmo, protože Debie je trail angel, ta to nedělá pro peníze, ale z lásky k hikerům. Byly jsme jak v Jiříkově vidění. Krásný místo na kopci, západ slunce, výhled na protější hory. V dáli jsme slyšely bouřku, viděly, jak oblohu protínají blesky. A navíc konečně po dvou dnech stopování v Ashlandu.

Debbie je asi pětašedesátnice, udržovaná, tak trochu hippísačka. V Ashlandu je hodně hippies. Ptala jsem se jí, kolik máme platit, ale prý to poskytuje hikerům zadarmo. Prý jestli chceme zůstat jednu nebo dvě noci. Řekla jsem, že ráno chceme vyrážet na trail. Prý že nás klidně hodí, ale že je to škoda. Že by nás ráda pozvala druhý den na barbecue a ráda nás tam měla. Poděkovala jsem, ale že budeme pospíchat na trail.