V pátek ráno jsme s Andreou vstaly. Krásně jsme se vyspaly, v krásným apartmánu s ještě krásnější měkkou postelí. Mohly jsme si vyprat, dobít. Chtěly jsme vyrazit do Ashlandu prohlédnout si ho, protože nám bylo řečeno, že je to skvělý hikerský město plný hippísáků, že si ho musíme prohlédnout.
Bylo tam pár pěkných uliček, moc hezký krámky stylizovaný do hippies. Všechno vošátkovaný, vosvíčkovaný, všude šutýrky a kadidlo, vonný svíčky. Tak jsme Debbie koupily dárek, prošly hippies park, který vypadal jako japonská zahrada. V každém rohu byl nějaký muzikant. Tamhle na čelo, támhle housle, na violu. Všude živá hudba. Lidi polehávali a poslouchali, picknicovali s dětmi. Bylo hezký vidět, jak si Američani umí užívat volný pátek.
Na oběd jsme šly do takové pivnice, kde měli asi 65 piv na výběr. To se u nás nevidí. Objednaly jsme si a říkám Andree: Nezůstaneme na to barbecue? Zažila jsi někdy pravý Americký barbecue? Co kdybychom zůstaly na večeři a užily si to? A Andrea: Ano, já toužím po tom, zažít pravý Americký barbecue. Takže jsme daly den zero a zůstaly u Debbie.
Debbie byla nadšená. Chtěly jsme nějak přispět, tak jsme nakoupily zeleninu, protože odmítala si od nás vzít peníze. A to i za ubytování, i když je hostel. Prý jsme PCT hikeři, ona trail angel a chce pomáhat. Koupily jsme jí ještě dárek. Kámen s tyrkysovou barvou a Andrea jí namalovala na přání úžasný obrázek. A taky jsme jí koupily home made bonbóny v místní čokoládovně. Myslím, že na FB jsem dávala fotky.
Ne že bych byla zklamaná z amerického barbecue, ale probíhalo to docela jinak, než jsem si představovala. U Debie se sešla její velká rodina, děti, vnoučata, pravnoučata… Ale že by to byla veliká žranice, tak to vůbec ne. Taky ti její příbuzní byli v porovnání s běžnou americkou populací hubení.
My měly za úkol udělat salát, tak jsme pro všechny naložily lilek, udělaly velkou mísu salátu a připravily spoustu ovoce. Tady mají rádi Coleslaw, těstovinové saláty, zeleninové guacamole , dipy, mozzarellu… jedí tu docela zdravě.
Barbecue tu připravoval její syn Chris na grilu, který byl na takové granule a byl řízený elektronicky. A milují tu grilovaný žebra. Nejlepší jsou prý hovězí a top jsou texaský.
Takže opravdu žádná velká žranice, vlastně ani moc nepili, ani jejich děti nedělaly bordel. Prostě taková příjemná páteční rodinná sešlost. Vypadalo to, že jsou rádi, že tam jsme, i když s naší angličtinou neměli dost trpělivosti. Občas na nás koukali, co tím vlastně chceme říct, ale Debbie byla ráda, že nás tam má a my zas, že jsme mohly zažít, jak to v té Americe chodí 😊
Asi za dvě a půl hodiny všichni odešli a my jí pomohly uklidit. Debbie byla už dost unavená, tak jsme šly hned spát.
V sobotu ráno nás Debbie odvezla na trail a nechtěla odejít, dokud nás neuvidí stoupat do kopců. Mávala nám a my jsme mávaly jí. Bylo vidět, že se nerada loučí a má ráda lidi, kteří jsou špinavý a smradlavý a bez domova, jako jsme my 😊.
Úžasná ženská. Má čtyři syny a o jednoho se stará stále, protože má downův syndrom. Manžel šest let po smrti. Když nám to vyprávěla, tak byla trošku smutná, slzy v očích. S rodinou mají moc hezké vztahy, protože na tu párty přišel dokonce i její bývalý manžel se svojí přítelkyní.
A jak jsme šlapaly do kopce, tak jsme si říkaly, že to, co jsme v Oregonu na poušti shodily, tak tu zas vesele nabíráme, protože tu furt strašně žereme. Ale kráááásně 😊
Asi se zas budu opakovat – trail provide. Ale čím víc jsme na trailu, tak tím víc je to pravda, tím víc se to plní. Jakmile na trailu na něco pomyslíš, tak se ti to stane.
Stoupáme, zbývají nám asi tři km do kempu, kde měla být voda a záchodky a nějaké stolečky. Těšily jsme se, že se navečeříme a nasnídáme normálně v sedě u stolu, a ne v leže na zemi. Těsně před stoupáním já docela zabírala a říkala si, jak jsem ráda, že mě konečně přestala bolet noha, co mě trápila dva měsíce a tři týdny jsem byla i ibáčích. Škloubalo v tom, bylo to nepříjemný. Jen jsem si uvědomila, že je noha v pohodě, zabrala jsem a najednou jsem ucítila ohromný tlak ve šlaše pod malíčkem a prasknutí a rozlila se do mě obrovská bolest.
Tak jsem si kecla na prdel a říkám si, že těsně před Sierou budu mít zase bolavou opuchlou nohu, budu na ibáčích. Já se z toho pos..ru!
Řekla jsem to Andree, že mi asi praskla šlacha a ona mi řekla, že jí zas začaly šíleně tahat paty. No trošku mě to uklidnilo, že v tom nejsem sama. No do kempu to dojdeme a uvidíme co ráno.
Někdy se tu stává, že přijdeš jako PCT hiker do kempu a lidi, co sem přijedou autem tě pozvou na barbecue nebo ti nabídnou jídlo jako ubohýmu baťůžkáři. Nám se to ještě nestalo. Tak na tohle jsem pomyslela pět minut, než jsme došly do kempu. Byl obrovsky přeplněný. Andrea nadávala, že si určitě nebudeme mít kam lehnout, a že se tu bude muset platit. Tady se totiž za camp side někde platí i třicet dolarů za plácek bez elektřiny, kde si můžeš postavit stan. Jen jsme ale přišly mezi ty lidi, tak nám řekli, že jdeme akorát včas, ať si sundáme batohy a jdeme na večeři.
Opravdu neuvěřitelný, jak to funguje. Na co na trailu pomyslíš, tak to se stane. Pozvali nás na obrovskou hostinu. Miliarda salátů, zeleniny, všeho… A to jsme si táhly jídlo od Debbie. Dostaly jsme špagety, opečený chleba s česnekem a piva. Prostě neuvěřitelný.
Zrovna ten první víkend v srpnu tu jedna velká rodina dělá sraz a sejdou se tu všichni v tom kempu. Je jich asi padesát a užívají si to společně se spoustou jídla, co ani nejsou schopní sníst, takže rádi podělí s příchozími hikery, jako třeba s námi 😊
Tak jsme se zas nadlábly a bylo to výborný. Asi padesát salátů na výběr a já chtěla každý ochutnat. Většinou těstovinový. Často tu do salátu přidávají tortillové chipsy nebo třeba cizrnu, kukuřici, quinou… Jeden sladkokyselý s fazolkami musím udělat určitě, až budu doma. Na ten jsem si hned vzala recept.
Když viděli, jak nám chutná, tak nás pozvali rovnou i na snídani. Pravá americká country snídaně. Tak to se neodmítá 😊
Komentáře